COOLna

Jsem definitivně starý.
Jsem tak starý, že si pamatuju dobu, kdy premiér odstoupil proto, že nedokázal vysvětlit, kde vzal milión na byt (Gross).

Jsem tak starý, že si pamatuju časy, kdy premiér odstoupil, protože se v rozhovoru otřel o gaye a židy (Topolánek).

Jsem starý, takže si pamatuju i to, že jednoho bývalého poslance a hejtmana policie sebrala za přijetí trapného sedmimilionového úplatku (Rath).

Jsem pamětník, protože si pamatuju, jak na úřad vlády napochodovala policie kvůli podezření z korupce a zneužití pravomoci úřední osoby (Nečas).

Pamatuju dokonce časy, kdy padla vláda kvůli obviněním strany z nejasného financování (ODS).

Jsem tak starý, že si pamatuju všechny tyhle věci, které se děly v těch divokých časech korupčního „Palerma“, a které se dnešní optikou zdají naprosto nicotné.

Dnes jsme totiž už dál. Dneska je líp. Dnes už nikoho nezajímá sem tam podmáznutá zakázka, nebo nějaký nevysvětlený příjem, nebo třeba ohnutá zakázka. Dnes u nikoho nezajímá, s čím přijdou a co vyčmuchají novináři. Korupce, kšeftíky a střet zájmů se staly nikoli odchylkou od řádu, ale normou.

Stát se proměnil ve sluhu mocných a podržtažku, který je dobrý jen k tomu, aby šlapal po těch, kteří se bránit nemohou.

Systémová korupce je systémově ignorována.

Dnes žijeme ve státě, ve kterém si si premiér vyplácí stamiliony na dotacích, které nám EU nikdy neproplatí a všem je to jedno.

Žijeme ve státě, jehož instituce si přivlastnil Agrofert a proměnil je na své obhájce.

Žijeme totiž v moderních časech, kdy ani sebevětší odhalená špína nedokáže pohnout přistiženým ani o milimetr, natož aby proti němu zasáhly orgány činné v trestním řízení (Faltýnek).

Žijeme totiž ve vykuchaném státě, jehož funkcí se stalo hájit ty, kdo mají moc. Už nezáleží na pravdě a nějaké lži. jakýkoli problém se dá vyřešit prostým označením „kampaň“.

Naše realita je na míle daleko starým dobrým časům, kdy média měla vliv a politici kapku sebereflexe.

Naše budoucnost je systematicky ničena, rozbíjena a pojídána partou, která drží spolu – z části prostě proto, že není nikdo, kdo by je kontroloval a kdo by mohl cokoli vymáhat – jako třeba cosi tak trapně zastaralého jako ústavnost a respekt, zčásti proto, že státní správa už neexistuje – jsou tu jen podřízení jednoho oligarchy.

Pak se nemůžeme moc divit tomu, že předseda vlády kašle na nějaký verdikt nějakých evropských auditorů.

V mechanické demokracii, v níž jsme se proměnili, se nelze se divit tomu, že policie nekoná a vrchní zástupci se bojí.

Nepřekvapí ani, že na hradě sedí člověk, který namísto hájení národních zájmů zájmy svého národa zrazuje a prodává je tu jednomu, tu jinému totalitnímu státu.

Od zlatých časů „Palerma“ jsme se posunuli fakt daleko.
Jsme ale tam kde bychom chtěli být?
Nepředstavovali jsme si náhodou po pádu komunismu tu naši budoucnost trochu jinak?
Nechtěl tenhle národ náhodou cosi, co jako vláda práva a principu „padni komu padni“ bude platit pro všechny? Nechtěl čirou náhodou tenhle národ to, že moc má mít svoje limity a nikdy nestojí nad zákonem?

Možná že ano. Kdo ví. Nebo jsme se možná nechali koupit za pár koblih. A možná se koupit zase necháme.

Já ale doufám že ne. Že se tahle země probere a ve volbách ukáže, že tohle byla slepá cesta.

Budu nám držet palce.