Psycholog Daniel Kahneman, jeden z mála neekonomicky vzdělaných držitelů Nobelovy ceny za ekonomii, se spolu se zvěčnělým kolegou Amosem Tverskym celý život zabýval psychologickými klamy. Nebo trochu bulvárněji: lidskou hloupostí. Od sumy jeho objevů, na podzim vydaného bestselleru: Thinking, Fast and Slow (Rychlé a pomalé myšlení), ale nečekejte nějakou sadistickou posmívárnu „hloupým lidem“. S kombinací učitelské škodolibosti a otcovské lásky vás Kahneman naláká k nádrži plné chyb v úsudcích – kniha popisuje přes třicet klamů – a až budete stát na břehu, postrčí vás, abyste se sami vymáchali.
Můžete mít IQ 150, přesto nad knihou budete žasnout, jak snadno se necháte zavléct do pastí. Racionální, analytická složka lidské mysli totiž podle autora představuje jen jeden ze dvou okruhů mozku: „systém 2“. Zato „systém 1“ se podobá tomu, co Seth Godin označuje jako „ještěrčí mozek“. Je to primitivní, leč nepostradatelný nástroj pro sledování okolí, vnímání a třídění podnětů, okamžité rozpoznávání nebezpečí. Jen zlomek z nich pak předává „systému 2“ k důkladné analýze. Systém 1 nelze vypnout: „[P]okud vám někdo ukáže slovo napsané v jazyce, jemuž rozumíte, přečtete jej[…]“. Podobně vás automaticky zhnusí už jen pomyšlení na kýbl blitků. Druhý systém naopak vyžaduje vědomé úsilí a soustředění, metabolismus do něj musí doslova investovat cennou glukózu.
Aby si tedy mozek – kopáče i docenta – ušetřil práci, uchyluje se k heuristice. „Technicky vzato jde o jednoduchý proces pomáhající nalézt dostačující, byť často nedokonalé, odpovědi na složité otázky.“ Všimněte si, že slovo heuristika má stejný základ jako „heuréka“. Složitý dotaz „Jak velkou sumou byste přispěli na záchranu ohrožených druhů?“ tak systém 1 snadno „vyřeší“ tím, že si jej převede na: „Jak intenzivní emoce cítím, když pomyslím na umírající delfíny?“ A když se vás někdo zeptá, jak jste poslední dobou spokojení se životem, pravděpodobně mu namísto promyšlené shrnující odpovědi sdělíte jen to, jakou máte právě teď náladu.
Tipli byste, že k rakovině ledvin přispívá „nezdravý životní styl“, kterému lze na venkově uniknout? Proč ale potom zaznamenávají některé zapadlé zemědělské části Ameriky rekordně vysoký výskyt této nemoci? „Klíčová není samotná skutečnost, že jde o venkovské […] okresy. Podstatné je, že mají málo obyvatel. Z téhle lekce se nenaučíme nic o epidemiologii, zato něco o složitém vztahu, jaký má naše mysl ke statistice.“ (…) „[E]xtrémní výsledky, a to směrem nahoru i dolů, snáze najdete v menších než větších vzorcích.“ Takto Kahneman vysvětluje i to, proč v žebříčcích srovnávacích testů najdete nahoře i dole tolik malých škol. (Taky už vám v hlavě běží reportáž o pidiústavu, kde mají k žákům osobní přístup, a díky tomu slaví úspěchy?)
„Jen 0,1 %“ nerovná se „jeden v každé tisícovce“
Jak jinak nás ještě systém 1 tahá do úzkých? I když by stačilo na moment zapojit systém 2 a spočítat si, že na tom není pranic racionálního, máme rádi…:
…ukotvení. Cifry, které nám poskytnou nějaký rámec. Když jeden iowský supermarket nad regál se zlevněnými polévkami Campbell vyvěsil informaci o limitu dvanácti plechovek na zákazníka, ti si jich začali v průměru kupovat sedm namísto dřívějších tří a půl. „Pokud se vás někdo zeptá, jestli se [Mahátma] Gándhí dožil více než 114 let, přisoudíte mu mnohem vyšší odhadovaný věk dožití, než kdyby se v ukotvující otázce mluvilo o 35 letech.“
…snadno pochopitelné metriky. „Dobrý obhájce, který chce vyvolat pochybnosti o důkazním vzorku DNA, neřekne porotě, že je pravděpodobnost chyby 0,1 procenta. Mnohem spíš vyvolá pochyby formulací, že se nesprávná identifikace přihodí v jednom z tisíce případů. Porotci pak totiž snáze uvěří tomu, že před nimi sedícího obviněného můžou potrestat na základě nespolehlivého důkazu. Žalobci bude naopak pochopitelně vyhovovat abstraktnější rámec, který porotě ucpe hlavy desetinnými čárkami.“
…víru v to, že se nás samotných statistiky netýkají. Jinak by jen stěží někdo vdával a ženil. Natož podruhé.
Stejně tak analytické myšlení pramálo promlouvá do toho, co rádi nemáme:
…ztráty.
…málo pravděpodobné, zato však vizuálně stimulující hrozby. Terorismus. Pedofilové. Dopad meteoritu. Kahneman sám při návštěvě Izraele v „sezóně“ pumových útoků na autobusy trpěl při stání v koloně vedle vozů hromadné dopravy – ačkoliv si samozřejmě dokázal spočítat, že mu jeho dny téměř jistě nesečte atentátník, spíš některá z civilizačních nemocí.
…vědomí, že nejsme všemocnými tvůrci svého osudu – a že jsme omylní. Co hůř, pletou se i lidé, kterým platíme za neomylnost. Psycholog Philip E. Tetlock v osmdesátých letech zkoumal přesnost předpovědí expertů na mezinárodní situaci. Výsledek? Horší než náhodné tipy.
Prvním krokem je naučit se rozeznávat, kdy skutečně soustředěně přemýšlíme a kdy necháváme na složité otázky odpovídat primitivní ještěrčí mozek pracující na osách libost-nelibost, bezpečí-nebezpečí. „Neexistuje jednoduchý způsob, jak by mohl Systém 2 rozlišit mezi analytickou a heuristickou reakcí. Jeho jediným východiskem je zpomalit a přijít s vlastní odpovědí, do čehož se mu ale mnohdy kvůli jeho vlastní lenosti nechce.“
Určitě neuškodí, když se na sebe, své šance a svá rizika při jakémkoliv rozhodování podíváme svěžíma očima nebo řečí čísel – jako bychom posuzovali vyhlídky někoho jiného. Autor ale, zdá se, miluje statistiku až příliš. K tomu být „člověkem, jak se patří“ přece náleží i neopodstatněná víra v dobré konce nebo schopnost obrátit téměř prohrané bitvy.
Navíc ani statistika samotná není zjevenou pravdou, potřebuje interpretaci. Pro jednu část lidí znamená početnější zastoupení černochů v amerických věznicích, že je rozumné držet si v jejich blízkosti peněženku – pro druhou, že soudy neměří všem stejně. Statistika není spolu s ostatními vědami schopná bezrozporně vysvětlit svět do posledních detailů. Spíš nám umožňuje přemýšlet nad ním tak, abychom při tom místo dogmat pracovali s jasně formulovanými, ověřitelnými tezemi. Rozhodovat se bez emocí ale nejde.
„Pro behaviorální ekonomy je svět složitější než pro přesvědčené zastánce lidské racionality. Žádný behaviorální ekonom nebude podporovat státní zřízení nutící své občany jíst vyváženou stravu a sledovat jen ty televizní programy, které jsou dobré pro duši. Na druhou stranu se podle nich za svobodu platí jistá cena. Tu nesou lidé, kteří udělali špatné volby, i společnost, která se cítí zavázána jim pomoci. Rozhodnutí, zda lidi chránit, či nechránit před jejich vlastními omyly tedy behaviorální ekonomové vnímají jako dilema. Zástupci Chicagské školy to naopak jako problém neberou, protože racionální bytosti nedělají chyby. Podle zástupců tohoto přístupu se za svobodu nic neplatí.“
Na Kahnemanovu knihu by si měl každý člověk vyhradit víkend plný pomalého, soustředěného přemýšlení nejpozději v prvním ročníku vysoké školy. Ještě lépe už na střední. Bludný les lidské mysli konečně získal turistickou mapu – byla by tedy škoda v něm po zbytek života putovat v kruhu.
COOLna 
Napsat komentář