COOLna

Do netopýra se nevžiju, to chápu, ale do člověka, do stejného druhu, bych mohla, nebo ne?

Úskalí spočívá v tom, že o své vědomé zkušenosti můžeme hovořit pouze z pozice první osoby. Zeptám-li se vás, jaké je to být Danielou Drtinovou, asi se na chvíli zamyslíte, možná položíte pár upřesňujících otázek, jako kdy, zda v práci či doma, a jak to celé vůbec myslím. Upřesníme si, že to je myšleno vážně a že myslím vás třeba zrovna tady a teď. V lepším případě pak začnete hovořit o tom, co cítíte, co vnímáte, jak vám je, na co zrovna vzpomínáte, co plánujete a tak. Jasně rád vás vyslechnu, ale i kdybychom o vás hovořili mnoho hodin, což je přesně to, co například v psychoterapii s klienty děláme běžně, stejně se ani nepřiblížím představě, jaké to je být vámi. Já vím, a to velmi intimně, jaké je to být mnou, jaké je to být sám sebou. Překážkou je právě pozice první osoby. Vaše výpověď je subjektivní, jiná ani být nemůže, vždyť mluvíte o své vlastní zkušenosti, a ta je nepřenositelná. Naše vnitřní zkušenost je bohatá, rozbíhá se našimi privátními asociacemi stále dál a dál různými směry, a dokonce pro řadu z našich vnitřních stavů náš jazyk ani nemá slova. Není jich prostě dost, protože jazyk se v evoluci vyvinul ke zcela pragmatickým a specifickým potřebám formování myšlení a komunikace našich předků. Přenést do slov a popsat můžete proto jen kousek své zkušenosti, „jaké je to být Danielou Drtinovou“. Já se do vašeho popisu pokusím maximálně vžít (však jako psychiatr sem na to mnoho let trénovaný) a možná zažiji „malý kousek vaší zkušenosti“, ale nikdy ji nebudu mít celou. A to je ten problém!

Problém subjektivity se nám pak plete do celé problematiky vědomí a dělá pořádný zmatek. Je-li něco subjektivní, tak to není objektivní. Objektivní je to, co lze popsat z pohledu třetí osoby „ono je to tak a tak…“, subjektivní je pohled první osoby „já jsem nebo já se mám tak a tak“. Abychom vyřešili problém vědomí, tedy jak a kde vzniká zkušenost, „jaké je to být sebou samým“ (vysvětlili jsme si problém subjektivity, takže už neříkám „jaké je to být námi“), potřebovali bychom jakýsi převodník z pohledu první osoby do pohledu osoby třetí. My ho ale nemáme, a to je skutečně podstatný problém.

Fakt, že naše subjektivní vnitřní zkušenost se nedá převést do objektivního popisu, třeba neuronálního děje, je reálně velký problém, který způsobuje mnoho nedorozumění. Vedl k mnoha obrazně (a někdy bohužel i doslovně) krvavým sporům a byly mu věnovány desetitisíce popsaných stránek. Co s tím? Jedna možnost je to celé vzdát, a mnozí to učinili. Když to nejde, tak to nejde. Jiní tvrdí, že to nemá smysl, protože tento problém vůbec neexistuje. Třeba proto, že vědomí a činnost mozku jsou úplně totéž, tak co řešit? Nicméně ono to není to samé, a problém existuje a je zcela reálný. Měříme-li EEG v okamžiku, když se píchneme do prstu, výsledkem je jednak změna EEG křivky (plus cokoliv dalšího měřitelného v mozku), jednak subjektivní prožitek bolesti (eventuálně doprovázený hlasitým „au!“). Je to totéž? Jistěže není!

Tak se pokusme zbavit problému jinak, třeba tím, že řekneme, že zkušenost je otázka duše. Ta by sice sídlila v těle, ale existovala by na něm do nějaké míry nezávisle (do jak velké, si lze svobodně vybrat, nevyřeší nám to však vůbec nic). Duše by pak mohla mít své vlastní zákonitosti „světa první osoby“, které bychom mohli souhrnně pojmenovat jako „subjektivita“. Tyto zákonitosti by mohly být odlišné od hmotného světa, jenž by zase měl zákonitosti jiné (říkejme jim třeba „objektivita“). Odpovídaly by „světu třetí osoby“. Ten se na rozdíl od předchozího dá celkem dobře vyfotit. Problém však zůstává, protože oba „světy“ spolu korespondují, křivka EEG je doprovázená oním „au!“, a my se znovu ptáme: jak? Odstranění problému se nám bohužel nepovedlo a nezbývá nežli hledat dál. Pojďme se tedy společně zamyslet, zda bychom na problém nemohli jít nějak úplně jinak…

neurobiolog a profesor psychiatrie Jiří Horáček