„To je ale hodný člověk,“ říkají o něm všichni.
On totiž nikdy nezmíní, že ho něco trápí. (Raději to spolkne.)
On totiž nikomu neřekne ne. (Druhé vždy upřednostní před sebou.)
On se totiž na všechny usmívá, vždy je každému k dispozici, se vším se popere a všechno zvládne. To musí být ale šťastný, silný, bezstarostný člověk, viď?
Jenže tito zdánlivě šťastní, silní a bezstarostní lidé mají jeden celoživotní problém: Nikdo se jich nezeptá, jestli nepotřebují pomoc. Nikoho nenapadne, že „šťastný, silný a bezstarostný člověk“ ji potřebuje.
Sami o tom nemluví. I oni sice mají své vlastní sny, touhy a potřeby, ale nakládají s nimi tak, jako by nebyly tak podstatné, jako sny, touhy a potřeby jiných. Paradox je, že právě tito lidé nekonečně obětují sami sebe, aniž by vůbec od někoho slyšeli: „A s čím mohu teď zase já pomoci Tobě?“
Lidé, prosím: MLUVTE o tom, co Vás v životě trápí, co Vám vadí, co je Vaše niterní přání, s čím Vám mohou druzí pomoci. A pamatujte: To, že se Vám někdo nesvěřuje se svými těžkostmi, ještě neznamená, že žádné nemá. Možná právě teď ve své hlavě prožívá drama, o němž nikdo venku nemá ani ponětí.
Petr Casanova
COOLna 
Napsat komentář