Nelíbí se mi, že se kádruje, ale beru to tak, že jsme v krizovém režimu.
V jakém smyslu?
Zacházeli jsme s planetou jako s kusem hadru a pomalu začínáme pociťovat důsledky. Požáry a pandemie, a bude to jenom horší. Ale nejde jenom o klimatickou krizi. Jako s kusem hadru jsme zacházeli i s politikou a věcmi veřejnými. Místo správy obce se politika stala večírkem pro padesátileté adolescenty. Představa, že bude lépe, až se pomocí marketingových triků podaří nahoru prohlasovat nějaké levicové hvězdy, je lhaní si do kapsy. Kdybych naši situaci měl přirovnat k opravě automobilu, pak znovu a znovu lakujeme poškrábanou kastli. A přitom máme úplně oddělaný motor.
Nejsou dnes i ve světě literatury podstatnější spíš kamarádšofty a marketingová protřelost než kvalita a originalita?
Stoprocentně. Ve sféře menšinové literatury, kde se pohybuji já, rozhoduje spíše to kamarádství, neboť asi nejde mluvit o marketingové protřelosti v případě, kdy vás tahle protřelost posune ze stovky prodaných výtisků někam dejme tomu na tisíc. Ale kamarádi jsou všude.
Probíhající kulturní války považujete spíš za přifouknutou mediální bublinu, anebo mohou mít zásadní dopad na podobu společnosti a kultury?
Lehce by šlo kulturní válku označit za dílo Facebooku a médií, ale myslím si, že by to byla příliš snadná cesta. V tom rozdělení je bohužel něco víc. Skepse, zoufalství, nejistota. Kulturní válka je především vztek nad ztrátou smyslu. V podstatě umíráček. Ani jedna strana sporu nevěří tomu, co říká a za co bojuje. To je skutečně důvod ke skepsi.
Není ale boj proti politické korektnosti dnes už vlastně mainstream?
Pro mě je politická korektnost hlavně nedorozumění a nešťastný termín. Je potřeba říkat nepříjemné věci, což platilo vždycky, a dneska to možná platí ještě o trochu víc. Důležité je, že to v posledním století tradičně byla role umělců, nikoliv politiků. Dneska se to obrátilo. Máme extrémně krotké romány, ale o to divočejší politiku.
To platí celosvětově?
Řekl bych, že to platí všude tam, kde se začaly brát přehnané ohledy na citlivost jednotlivců a všech různě definovaných skupin. Jistě, člověk by se neměl chovat jako zvíře, ale my jsme teď ve fázi, kdy i takováhle věta je v podstatě nepřípustná, protože se dotkne… toho zvířete.
Vašeho psaní se to – třeba i podvědomě – nedotklo? Nejste dnes například krotší?
O krotkost nejde, ale horší jsou nástrahy stárnutí. Je docela těžké směřovat přicházející stáří k tomu, aby přinášelo spíše odpovědnost než lenost a zařazení se do středního proudu. Člověk by měl i v šedesáti umět udělat ohromné gesto, lidské nebo umělecké. Překvapit životností.
Úplně nejčastěji se myslím všichni setkáváme nikoliv s nadávkami, ale s ignorováním. Každý si jede to svoje a má pocit, že je to velké.
David Zábranský, právník a spisovatel
COOLna 
Napsat komentář