COOLna

Jsme jednou nohou v kriminále, přiznávají lidé pracující v českém zdravotnictví

Nedostatek personálu, nízké mzdy, práce na hranici legality i etiky, upadající péče v regionech. I to je dnešní tvář českého zdravotnictví. 

APOLENA RYCHLÍKOVÁ 25.08.20

 Sdílej

Následující text je třetím článkem reportážního cyklu Rok nula s podtitulem O čem naši politici už třicet let mluví a ještě dalších třicet let budou, který vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Systém péče o seniory, školství, zdravotnictví, postindustrializace a kultura – těchto pět dlouhodobě neřešených oblastí zkoumáme v reportážních textech a chceme ukázat, jak se jejich žalostný stav otiskuje do života v českých regionech. Součástí reportáží je i podcast Rok nula, v němž odborníci s moderátorkou Veronikou Pehe probírají možné změny a reformy jednotlivých oblastí. Třetí díl reportážního cyklu zkoumá stav českého zdravotnictví. Upadající stav péče v regionech je zapříčiněn nedostatkem personálu, nízkými mzdami a prací na hranici legality a etiky. V podcastu Rok nula hovoří s redaktorkou Veronikou Pehe o problémech českého zdravotnictví předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Dagmar Žitníková a Petr Fiala, místopředseda Asociace českých a moravských nemocnic.

V parném červencovém vedru působí rumburská nemocnice snad ještě opuštěněji než kdy dřív. „Perník z Varnsdorfu je lepší z Rumburka,“ přesvědčuje zaníceně jeden kluk svého kamaráda, když je míjím ve dveřích nemocnice. „Kampak jdete?“ zarazí mě hned na schodech vrátný. „Celá nemocnice je zavřená, jsou dovolený,“ ukazuje prstem kamsi zpátky před dveře. Vracím se k nim: na papíře, přilepeném na vchodu, je seznam uzavřených pracovišť. Jsou to vlastně všechna oddělení. V Lužické nemocnici v Rumburku, dříve centrálním lékařském zařízení Šluknovského výběžku, totiž není dostatek doktorů a dalšího personálu, aby mohla nemocnice normálně fungovat. Chtějí-li zaměstnanci na dovolenou, nemá je kdo zastoupit. V tomhle režimu funguje kdysi plně funkční nemocnice už druhý rok. Uvnitř je prázdno, je tu jen následná péče, kam ale lidé jako já nesmějí. Jinak tu není ani noha. Nemůžu potlačit myšlenky na dystopické sci-fi Kláry Vlasákové Praskliny, které mě právě v těchto dnech na cestách po výběžku doprovází: v letargickém bezčasí jako by všechno, co dřív bylo podstatné a důležité, začalo být jedno. Čas se zastavil. „Nejdřív to pro nás byl šok,“ říká mi starosta Krásné Lípy Jan Kolář. „Letos už jsme na to byli připraveni, tak to bylo lepší.“

Letní provoz Lužické nemocnice. Foto Apolena Rychlíková

Všichni na nás kašlou

I další z míst, kde se dřív vykonávala zdravotnická péče, rumburská poliklinika, zeje prázdnotou. Ve ztemnělé hale architektonicky unikátní budovy sedí jen uklízečka. „Co tu hledáte, tady nic není,“ směje se a její hlas se rozléhá prázdnými chodbami. Když opáčím, že nemocnici, mávne pobaveně rukou. „Na nás všichni kašlou, tady chcíp pes,“ říká mi a já ještě netuším, že tuhle formulku uslyším na Šluknovsku při každém setkání. Paní Jarmila uklízí polikliniku už léta, a s rozpadem zdravotnické péče má tak přímou zkušenost. „Kdo může, odejde do Německa, tam se mají lidi líp,“ říká rázně. „Kdo by tady zůstával? Ani ta zdrávka už není, co bejvala,“ zmiňuje střední zdravotnickou školu, které je jednou z několika mála vzdělávacích zařízení ve městě. Kdybychom na Šluknovsku hledali další důvody postupného úpadku regionu, vzdělání a práce by byly na vrchních příčkách společenské nespokojenosti. „Holky se tu učí, ale pak odejdou do Prahy. Sice je tam dražší bydlení, ale dostanou za práci víc. Do výběžku se nikdo nevrací. Tady chcíp pes,“ zopakuje znovu a už mě žene z budovy. Lékárna, kde ještě před chvílí blikalo světlo zářivky, zavírá. Je krátce po třetí a z areálu odcházíme jako poslední.

Nedostupná nebo nekvalitní péče rozhodně není jen zdravotnický problém. Přelévá se takřka do všech oblastí života a na ty, kteří žijí v odlehlejších částech republiky, vytváří specifický tlak.

Lužická nemocnice bývala kdysi hlavní a nejdůležitější nemocnicí v celém Šluknovském výběžku. Nejsevernější cíp republiky má podle mnohých horší pověst, než jaká je realita. Fakt, že léta stojí mimo veškerý politický i mediální zájem, ale potvrzují všichni, s nimiž se postupně dostávám do kontaktu. Obyvatelé, politici, lidé, kteří tu pracují nebo se tady rekreují. „Když se podíváme na mapu, zjistíme, že nemocnice v Rumburku zajišťuje péči pro celých 55 tisíc lidí,“ říká nad vytištěnou mapou Jan Kolář. Malebná a udržovaná vesnice šest minut vlakem od Rumburku ukazuje tak trochu jinou tvář regionu, než jakou často prezentují média: divokou přírodu, kvalitní cyklostezky, lokální a udržitelný turismus. Přesto obec, podobně jako mnohé další, které jsou po Šluknovsku rozesety, nedostatkem zdravotnické péče trpí. „V podstatě jsme odříznutí,“ říká až se smířeným tónem v hlase starosta Kolář. „Zvlášť v zimě je to kritické, od zbytku republiky nás totiž dělí Lužické hory a v zimě bývají silnice ucpané kamiony. Pro špatnou viditelnost taky občas nemůže vzlétnout vrtulník. Pak se z převozu pacientů do Děčína nebo České Lípy stává boj o život, trvá totiž i více než hodinu a půl,“ říká starosta a poklepává na mapu.

Ve Šluknovském výběžku bývaly v minulosti hned dvě nemocnice: v Rumburku a ve Varnsdorfu. V obou případech šlo o víceméně plnooborová, veškerou péči zajišťující zařízení, jež fungovala ve vzájemné spolupráci. „Jistě, na Šluknovsku byl vždycky problém s lidmi – jsme odlehlý kraj, dostat sem lidi za prací není snadné, ale ta pracoviště byla standardní a dostačující,“ říká Jan Kolář. Po roce 1989 přišla změna pravidel a první pokusy o decentralizaci českého zdravotnictví. Nemocnice se oddělily a tu rumburskou, s vidinou zisku, zprivatizovala skupina lékařů. Po čase zjistili, že to tak úplně nefunguje, a tak se dohodli s městem Rumburk, že nemocnici odkoupí. „Jakmile politicky začnete mluvit o tom, že by někde nebyl špitál, vzniká problém,“ vysvětluje starosta Kolář. „Město tlaku podlehlo a nemocnici si vzalo pod svou správu. A tím si zadělalo na ohromný průšvih, protože ze svého rozpočtu nemohlo provoz utáhnout,“ vysvětluje starosta. Postupem let se kvůli nízkým platbám za výkony dostala Lužická nemocnice do dluhové spirály, nevydělávala na sebe, mzdy stagnovaly, péče upadala. Odcházeli z ní zaměstnanci a nové bylo takřka nemožné sehnat. Vrchol přišel v roce 2015, když v roce 2015 nemocnice přešla pod nový management a dluh se zvýšil na zhruba na padesát milionů. Většina zaměstnanců kvůli hrozbě zavření odešla a Lužická nemocnice šla do insolvence. Výběžek se najednou ocitl takřka bez zdravotní péče.

Překládka pacientů na benzince

„Hlásila jsem kolapsový stav u onkologického pacienta záchrance. Přijeli celkem brzo, ale bez lékaře,“ popisuje paní Dáša. „Bylo už deset večer, manžela odvezli. Někdy cestou si ho na benzínce přeložili ze sanitky do sanitky. Ráno mi volali, že umřel. Dodnes si to vyčítám,“ říká. Situace, kterou paní Dáša popisuje, se týká překládání pacientů v půli cesty. Tato praxe je ve výběžku běžná. Úmrtí jejího muže nejde s předávkou na benzínce spojovat, frustrace a zoufalství paní Dáši ale chápat lze. Samotná předávky je silně traumatizující. Na Šluknovsku se z ní stal strašák: „Nechcete se probudit uprostřed lesa a zmateně přihlížet tomu, jak si vás jako kus masa předávají z jedné záchranky do druhé. Prostě to nechcete,“ vrtí hlavou důchodkyně Květa, když si povídáme uprostřed opečovávané zahrádky jejího rodinného domu. Sama přiznává, že se upadající péče ve městě děsí: „Já jsem ráda, že už moji rodiče nejsou, tohle bych jim nepřála,“ mračí se.

„Nejbližší nemocnici máme teď v Děčíně. Aby nechyběly záchranné vozy ve výběžku, vyjíždí jim naproti sanitky právě odtud. Někde v půli cesty si pacienty předají,“ vysvětluje mi Zbyněk Linhart, senátor a bývalý starosta Krásné Lípy. Sám se aktivně zasazuje o zlepšení situace a pravidelně apeluje na vládu i ministerstvo zdravotnictví. „Prý se to občas dělá i jinde, ale mně osobně to nepřipadá zrovna důstojné,“ dodává k systému překládání pacientů. Stejně jako v případě Jana Koláře i dalších starostů obcí v oblasti je pro něj téma nemocnice a dostupnosti zdravotnické péče jedním ze zásadních pilířů pro zkvalitnění života v regionu. V současné době nemocnici vykoupil Ústecký kraj prostřednictvím své příspěvkové organizace Krajská majetková a podle posledních vyjádření plánuje posílení péče. K tomu, jak přesně bude vypadat, jsou však místní starostové i obyvatelé a obyvatelky značně skeptičtí. Už třeba proto, že není jasné, zda tato organizace splňuje legislativní podmínky pro provoz nemocnice.

Foto Zbyněk Linhart

Ve Šluknovském výběžku se dnes nachází tři stanoviště záchranné služby, jedno z nich je v České Kamenici, která oficiálně leží mimo Šluknovsko. Tři auta mají v Rumburku a jeden ve Velkém Šenově. Varnsdorf, který dřív s Rumburkem tvořil jednu nemocniční jednotku, své stanoviště záchranné služby nemá. „Je tu chirurgicko-ortopedická ambulance, která poskytuje nepřetržitě základní péči. Ta vlastně funguje jako nějaká simulovaná záchranná služba, jen lidi jezdí do ní. To je ale možné jen u lehčích případů. Ale pokud potřebujete dovézt někam záchrankou, tak prostě čekáte. Dojezdové časy jsou často na samotné hranici, kolaps Lužické nemocnice to ještě zhoršil,“ popisuje Pavel Vodička, iniciátor petice za přesunutí jednoho ze záchranných vozů do Varnsdorfu, druhého největšího města v okrese. Stejně jako ostatní kritizuje skutečnost, že důsledkem zrušení Lužické nemocnice a zvýšením dojezdových vzdáleností mizí záchranky z kraje. Mluví hlavně o porodech, protože porodnice není na Šluknovsku ani jedna. Ale problém se týká i infarktů, mozkových mrtvic a dalších problémů, v nichž jde z hlediska záchrany života doslova o minuty.

„Udělalo se mi špatně a bála jsem se, že mám něco se srdcem,“ říká mi pětasedmdesátiletá paní Jiřina ve svém obývacím pokoji. „Přijela záchranka, ale bez lékaře. Vynadali mi, že jsem si měla zavolat taxíka. Naložili mě, odvezli do Děčína a tam jsem čekala sama na chodbě dlouho na vyšetření. Přístup personálu mi pořád připomínal, že někoho obtěžuju. A nakonec se ukázalo, že mi nic není. Domů jsem se vracela sama – po svých, samozřejmě, i když mi nebylo ještě vůbec dobře. Přišlo mi to zbytečné, stačilo, aby se záchrankou přijel i lékař, prohlédl mě, dal mi injekci nebo léky, a ušetřilo by to čas i peníze,“ uzavírá Jiřina. Děčínská nemocnice není kapacitně stavěná na takový nápor pacientů, takže i tam se péče kvalitativně snižuje. Přepracovaní doktoři a sestry často nestíhají, čekací lhůty jsou dlouhé a návrat zpátky do výběžku je zejména pro sociálně slabší nebo seniory náročný. Starosta Kolář v reakci na to říká, že se záchranné vozy v současnosti snaží jezdit i s lékařem. „Běžné to ale nebývalo, to je pravda,“ přiznává, „a lidi to frustrovalo.“

Rozděl a panuj

Příběh decentralizace českého zdravotnictví se začal psát hned po listopadu 1989. Tehdy převážil dojem, že státní systém zdravotnictví není správný, zároveň se ale této oblasti nedostalo tolik politické pozornosti, jak bylo běžné v okolních zemích. Podle údajů OECD (poslední data dostupná pro rok 2017) vydává ČR na zdravotnictví 7,1 % HDP, čímž jsme hluboce pod průměrem EU (9,6 %). Nejvíce vydává Francie s 11,5 % (nad průměrem EU je dále Německo, Švédsko, Rakousko, Dánsko, Holandsko, Belgie a Velká Británie). Nejméně, 5,2 %, vydává Rumunsko. Nižší podíl než ČR mají ještě Kypr (6,8 %), Estonsko, Polsko (6,7 %), Litva s Lotyšskem (6,3 %) a Lucembursko (6,1 %). Zajímavý je pohled na absolutní výši výdajů v paritě kupní síly. Česká republika vynakládá ročně 1 873 eura na osobu, průměr EU je přitom o devět set eur vyšší (2 773) a celá řada zemí vynakládá kolem čtyř tisíc eur, poslední je opět Rumunsko s 983 eury. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch fakt, že Česko vydává na zdravotnictví poměrně málo peněz, nerozporuje. Dodává ale, že číslo stoupá: „Podíl výdajů na zdravotnictví dle metodiky OECD v posledních letech stoupá. V roce 2019 dosáhl 7,8 %. Údaje za rok 2020 zatím nejsou k dispozici. Vzhledem k významnému nárůstu výdajů na zdravotnictví a s ohledem na pokles HDP však bude tento ukazatel nepochybně vyšší.“

V první fázi, na počátku devadesátých let, se vytvořila nestátní zdravotnická zařízení, která fungovala především jako příspěvkové organizace. Už v této době se ale objevily první přímé privatizace nemocnic, typickým příkladem je třeba nemocnice v Hranicích nebo v Třinci-Sosně. Právě druhé jmenované zařízení položilo základ řetězci AGEL, jehož stoprocentním vlastníkem je porevoluční privatizační podnikatel Tomáš Chrenek. V další fázi se začala diskutovat nová podoba veřejného zdravotnictví spolu s jeho decentralizací. Zrušily se Okresní ústavy národního zdraví, vytvořily se jednotlivé nemocnice a ty šly buď pod správu okresů, nebo měst. Část nemocnic zůstala státu. Rozhodujícím kritériem při rozhodování o tom, která nemocnice zůstane státní, byl často výzkum.

Zhruba ve stejné době se také začalo mluvit o nové podobě financování zdravotnictví a přešlo se z rozpočtového hrazení zdravotnictví na systém veřejného pojištění. Ten platí dodnes: každý z nás je platbou zdravotního pojištění účastný na financování českého zdravotnictví, přičemž za děti a důchodce pojištění hradí stát. Na nemocnicích bylo, aby ve spolupráci s pojišťovnami nastavily systém úhrad za jednotlivé lékařské výkony, který měl jednotlivá střediska de facto financovat. Jenže každá nemocnice si vyjednala jinou výši úhrady. „Záviselo to individuálně na jednotlivých nemocnicích, stát tehdy razil premisu vzájemné konkurence nemocnic, proto nenastavil jednotnou cenu za úhrady – chtěl, aby se péče samotná diferencovala,“ říká mi ve své žižkovské kanceláři předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Dagmar Žitníková. „A tak jsou dodnes mezi různými nemocnicemi různé výše úhrad – za operaci slepáku dostane jedna nemocnice třicet tisíc a jiná třeba jen patnáct. Pro většinu nemocnic jsou rozdíly v úhradách devastující. Pokud bychom je měli narovnat, což je naprostý základ pro stabilizaci celého systému péče, potřebovali bychom do zdravotnictví nalít ihned devadesát miliard,“ popisuje Žitníková.

Projekt DRG Restart si klade za cíl ceny za stejné výkony napříč nemocnicemi v Česku vyrovnat. Přistoupilo k němu i Ministerstvo zdravotnictví. „Jde o postupnou implementaci nového CZ-DRG do úhrad a narovnání sytému hrazení hospitalizačních případů. V posledních letech již probíhá sbližování úhrad a k jejich narovnání dochází právě díky zavedení DRG Restart, který letos zavádíme do praxe,“ vysvětluje Adam Vojtěch. I kdyby se tento plán podařilo uskutečnit, nemusí to ovšem znamenat absolutní narovnání úhrad.

Složili jsme přísahu, ale není možné ji dodržovat

Různé ohodnocování stejných lékařských výkonů, které vychází ze zakonzervovaného nastavení v devadesátých letech, prakticky vedlo k tomu, že některé nemocnice začaly upadat. Stát proto musel sáhnout alespoň k nějaké formě regulace, základní nerovnosti ale přetrvaly. Výše úhrad byla nízká i v případě Lužické nemocnice. Pojišťovny navíc při vyplácení přihlíží k objemu výkonů, které nemocnice provedla o dva roky dříve. Je proto nutné hlídat počet výkonů tak, aby zůstával přibližně stejný (98–103 %) bez ohledu na počet nemocných. Pokud by byl objem výkonů nižší, nemocnice by dostala celkově méně peněz, a pokud naopak vyšší, pojišťovna by úhrady snížila, a nemocnice by tak ve výsledku musela na péči doplácet. V praxi to znamená, že nemocnice se musí snažit o to, aby udržela zhruba stejný objem výkonů a zároveň aby prováděla pokud možno ty nejdražší. Nejde ale jen o nemocnici v Rumburku, ale třeba i o pražskou Bulovku, která s každoročně propadá o čtyři sta milionů a má dluh vyšší než jednu miliardu. Chaos způsobují mimo jiné i samotné pojišťovny – je jich dnes sedm a péči oceňují různě. Uvedl to například Jan Kvaček, ředitel Nemocnice Na Bulovce, ve svém vyjádření pro iDnes: „I každá jednotlivá nemocnice je za totožnou péči pacienta placena od každé ze sedmi pojišťoven úplně jinak, rozdíly jsou v desítkách procent.“

„Vede to k tomu, že se často vykonávají zbytečné, a dokonce i eticky problematické výkony, jen aby se do nemocnice přivedly nějaké peníze,“ přiznává Jonáš, mladý kardiochirurg z Brna, a otevírá tak další nepříjemné téma současného systému poskytování zdravotnické péče u nás. „Občas se sám sebe ptám, jestli skutečně pracujeme v souladu s nejlepším vědomím a svědomím. Když třeba vidím, jak se praktikují zbytečné výkony na lidech těsně před smrtí, aby se dodržela procenta a nemocnice nepřišla o peníze, je mi z toho špatně,“ říká tichým hlasem Vlaďka, která dělá zdravotní sestru už dvacet pět let. „Máte třeba už jen prázdnou schránku, tělo člověka, který je před smrtí. Místo toho, abychom ho nechali odejít, podrobíme ho nesmyslnému množství vyšetření. Kvůli penězům,“ mračí se sestra. Jonášovi zase vadí, že tento způsob práce vůbec nereflektuje proměnu vývoje nemocí u nás – třeba infarktů ubývá, ale péče o pacienty s podezřením na srdeční choroby je pořád stejná.

Past úhrad jednoduše žene české lékaře a sestry k hraničnímu jednání a všichni to vědí. Mimoto vede k další věci: vedení nemocnic chtějí mít špičková pracoviště, aby se mohly provádět drahé výkony. Na ty obyčejnější, jako je interna, ambulance nebo porodnice, pak dopadá stín nevýdělečnosti. O to víc se ale musí snažit a nahánět pacienty. „Je to absurdní,“ rozčiluje se Jonáš. „Místo efektivity se nemocnice přetahují o lidi a zoufají si, pokud nemají dostatek vážně nemocných. Přizpůsobují tomu chod nemocnice a služby, které poskytují. Protože když vám pojišťovna dá za výkon méně peněz, než kolik celková péče o pacienta stojí, každý ví, že se to někde bude muset dohnat,“ vysvětluje brněnský kardiochirurg. Ve Zlíně třeba tlak na rotaci pacientů vedl k tomu, že se na čas změnil chod porodnice. Ženy tu měly zůstávat pouze dva dny místo tří, aby se jich protočilo maximum a nemocnice mohla víc vydělat. Výsledek? Masivní odliv rodiček do jiných zařízení. I proto se k třídenní péči vrátili.

Přetěžované, ale špatně placené sestry

Hlavní zásah do systému českého zdravotnictví přišel na přelomu milénia: okresy se změnily na kraje a nemocnice se převedly na ně. Zdravotnictví tehdy bylo výrazně podfinancované, z nemocnic se začaly stávat akciové společnosti. Zatímco dříve bylo poskytování zdravotnické péče považováno na neziskovou činnost, v tuto chvíli se naplno rozběhla debata o tom, jestli je zdravotnictví služba, nebo byznys. Na stole byly ústavní stížnosti, diskutovalo se možné omezení nebo znedostupnění péče, mluvilo se o jednodušší cestě k tunelování a politizaci nemocnic. Zároveň v té době sílil politický tlak pravicových stran na výraznější privatizaci českého zdravotnictví. Poplatky u lékaře nebo hrazení nemocniční péče, nadstandardní služby a další související otázky se staly předmětem každodenní veřejné diskuse. S nastupující globální ekonomickou krizí se politika škrtů začala čím dál více kritizovat. Téma privatizace péče se stalo součástí agendy tehdejších protivládních hnutí. Proti platbám za recept v lékárně nebo za návštěvu lékaře se zvedla velká vlna odporu, ale změna právní formy nemocnic zůstala spíše na okraji pozornosti. „A tehdy se nedobrovolnými sponzory českého zdravotnictví stali lidé, kteří v této oblasti pracují,“ vysvětluje Dagmar Žitníková.

Slunečný den ve Zlínském kraji jako by dával zapomenout na to, že Českem stále ještě obchází strašidlo koronavirové nákazy. V Nemocnici Tomáše Bati panuje až nezvyklý klid. Areál se rozprostírá v příjemném parku a občas je tu možné zahlédnout zdravotní sestru, jak veze některého z dlouhodobě nemocných pacientů na sluníčko. „Jen se tu rozhlédněte – kdo by tady nechtěl pracovat?“ zasní se Martina Hvozdenská, šéfka odborové organizace zdravotních sester v Baťově nemocnici, zatímco se blížíme k jejich nové kanceláři. „Přesunuli nás už několikrát, nově sídlíme tady – v bývalém domě primáře nemocnice,“ ukazuje na krásný, jakkoli trochu zanedbaný domek v sousedství nemocničního areálu. Vrzající schody vedou do jedné z místností, kde už čeká obligátní občerstvení pro hosta: brambůrky, tyčinky, džusy a pár kousků ovoce.

Do čela zlínské odborové organizace se Hvozdenská dostala před třemi lety. Energická trojnásobná matka-samoživitelka do té doby politiku, a to ani tu uvnitř nemocnice, neřešila. „Měla jsem co dělat, abych nás uživila. Jednu dobu jsem tady v nemocnici měla dokonce tři práce, abych měla na základní výdaje pro děti a zvládla splácet hypotéku. I tak činil můj příjem osmdesát korun hrubého na hodinu. Dnes máme kolem sto třiceti korun na hodinu,“ vypočítává. Když její nejstarší děti odešly z domu, pole možností se rozšířilo. A tak vstoupila do odborů. „Myslela jsem si, že budu mít čas prosazovat lepší pracovní a mzdové podmínky, ale zatím vedeme boj o dodržování úplně základních věcí ze zákoníku práce,“ povzdechne si, když se jí ptám na dosažené úspěchy. I tak ale její odborová organizace roste. Čím dál většímu počtu sester se totiž nelíbí, jak „ziskové“ nemocnice stále více spoléhají na jejich špatně placenou práci a osobní nasazení.

Ve své práci se Hvozdenská nejčastěji potýká se dvěma fenomény: nízkým mzdovým ohodnocením a pracovním přetěžováním sester. Jedno s druhým souvisí: Českou republiku totiž dlouhodobě trápí nedostatek zdravotního personálu, který především v regionálních nemocnicích nebývá adekvátně zaplacený. A tak lidé z českého zdravotnictví odcházejí za lepším. Do Německa nebo Rakouska. Ze Zlína, narozdíl od příhraničních oblastí, jako jsou Karlovy Vary, Šluknovský výběžek nebo Frýdlantsko, pochopitelně nelze odejít pracovat do zahraničí tak snadno.

V Baťově nemocnici si sice sestry nějaké tabulky vymohly, ale za státními platy pořád výrazně pokulhávají. V některých nemocnicích tak sestry za de facto stejnou práci dostávají mnohdy i o deset tisíc korun méně než jejich kolegyně ve fakultních nemocnicích. Ministr zdravotnictví ale přichází s jinými čísly. „Podle posledních čísel, která přinesl ve své analýze s názvem Kapacity a odměňování zdravotnických pracovníků v segmentu lůžkové péče Ústav zdravotnických informací a statistiky České republiky, je v tzv. nestátních nemocnicích průměrná mzda zdravotní sestry v akutní lůžkové péči 43 154 a v ostatní lůžkové péči 38 949 korun. V roce 2020 celková odměna sester roste průměrně o 8,5 procent,“ tvrdí ministr. Nad podobnými prohlášeními ale většina zdravotních sester jen kroutí hlavou. „Je to manipulace,“ říká Bára, mladá zdravotní sestra se dvěma specializacemi. „Ve státních zařízeních většinou neproplácejí přesčasy, místo toho nutí lidem náhradní volno. Mají na to lidí obvykle dost. Kdežto ve mzdách a jejich průměrech v akciovkách jsou vždy započítána kvanta přesčasů.“ vysvětluje.

„Neustále musíme poslouchat, že jsme zaplacení pomalu víc než ve státním,“ stěžuje si Martina Hvozdenská. „Říká nám to hejtman Jiří Čunek, ale i ekonomický náměstek nemocnice. V reakci na jejich vyjádření jsem si sama nechala zpracovat šetření. Porovnávali jsme dvě stejně staré, stejně kvalifikované sestry ve státní nemocnici a v nemocnici akciové. Výsledek? Ta ve státní měla oproti sestře v akciovce 150 tisíc korun ročně víc peněz a na přesčasech oddřela patnáct hodin. U nás za tu samou práci dostanete málo peněz a ještě jsou průměrné přesčasy na sto padesáti hodinách,“ dodává. Systém odměňování je u zdravotních sester navíc extrémně nepřehledný. „Složkou platu nebo mzdy je vždy základ,“ snaží se mi vysvětlit Bára. „Ten se ve státním odvíjí od platových tabulek, v akciovkách od jejich vlastních mzdových řádů. Potom jsou příplatky, například za směnnost. Ten je ve státním rozdělen do několika příplatků, v akciovkách jde obvykle o jednu částku. U nás v Baťovce to dělá maximálně sedm tisíc, některá pracoviště mají i nějaké rizikové příplatky, třeba za práci s infekčními pacienty nebo za psychicky zatěžující práci, ale nic světoborného. Potom příplatky za noční, víkendy, svátky, což se počítá podle zákoníku práce nebo podle toho, co si kde odbory vyjednaly v kolektivní smlouvě. Dále příplatky za přesčasy. A to je velmi podstatná složka mzdy/platu, nezdá se to, ale dvě směny navíc hodí mzdu/plat v hrubém klidně o tři tisíce nahoru.“ Je jasné, že v takto nastaveném systému je i pro ministerstvo zdravotnictví jednoduché mlžit o výši mezd i platů.

Na zahrádce jedné z karlovarských kaváren se koná pravidelná schůzka Iniciativy sester (IS). Příchozí sestry, ženy různého věku a specializace, se objímají a líbají na tváře. „Říkáme si občas kolektivní mozek,“ směje se jedna z nich, usměvavá, veselá a dokonale upravená padesátnice, zatímco ostatní si sedají. Společenství zdravotních sester funguje už více než tři roky a za dobu své existence dokázalo – minimálně co se zlepšení svých vlastních podmínek týče – na české poměry nevídané věci. Skupina žen pracujících převážně v Karlovarské krajské nemocnici se nerovnému systému odměňování vzbouřila. Jejich taktika byla přitom úplně jednoduchá. Přestaly managementu a krajským politikům pomáhat se záplatováním personální krize a začaly s dodržováním zákoníku práce na svých odděleních. „Pochopily jsme, že dokud ji budeme záplatovat svým sebeobětováním, přesčasy a překračováním předpisů jako dřív, nic se nezmění. Ti nahoře totiž nebudou mít důvod něco měnit. Takže jsme na odděleních začaly dodržovat zákoník práce a kompetence. A když ve dvou případech kvůli personální krizi kolabovala dvě oddělení, ostatní oddělení managementu a politikům koordinovaně a otevřeně odmítla pomáhat je držet v provozu. Řekla: ‚Personální krizi jste zavinili vy špatnými mzdami, tady ji máte.‘ To vše dohromady mělo sílu a jen to vymohlo tak velké zvýšení mezd,“ zapáleně vysvětluje členka Iniciativy.

„Byly jsme poučené z protestní akce Děkujeme, odcházíme. Došlo nám najednou, že nikam odejít nechceme, že svou nemocnici máme rády, že tu žijeme, máme rodiny a sociální vazby a že vyhrožovat výpovědí je úplně ta nejhorší možná varianta, jak se bouřit. A tak jsme zvolily jiné heslo: Neodcházíme, organizujeme se,“ vysvětluje mi jedna ze sester. V jádru myšlenky, kterou tato platforma šíří, se točí základní slovo: přecvaknutí. Tímto termínem označují členky IS moment, kdy se samy naučily své postavení kriticky rozeznávat a skrze něj se učit říkat ne. Narovnání mezd a platů je pro ně od té doby naprosto zásadní téma: „Je to něco, bez čeho se nám nikdy nepodaří posunout k dalším diskusím o zdravotnictví a pracovních podmínkách v něm.