První umělé polymery sice různí vědci vyrobili již v 19. století, avšak na komerční využití nových materiálů bylo ještě moc brzy. Správný čas nastal před zhruba sto lety, kdy se ve Spojených státech začaly ve velkém vyrábět hřebeny, zubní kartáčky či telefony z bakelitu. Vývoj nových umělých hmot převzala od vědeckých laboratoří výzkumná centra velkých podniků, mezi něž patřil DuPont, Dow Chemical či německý BASF, který právě před sto lety spustil komerční výrobu prvního polymeru – polystyrenu.
Nástup plastických hmot následně postrčila dopředu druhá světová válka. Výpadek dodávek kaučuku z Japonci obsazené jihovýchodní Asie donutil Američany spustit výrobu náhražky ze styrenu a butadienu. Průmysl zareagoval rychle, na konci války již vyráběl dva miliony tun syntetického kaučuku ročně. Právě v té době se zrodil moderní petrochemický průmysl, založený na výrobě plastů a jiných chemických látek z ropy.
Boom petrochemického průmyslu nastal v 50. letech. Nejprve jej táhly Spojené státy, jejich náskok později dotáhly země západní Evropy a Japonsko. Globální produkce plastů vylétla z 1,5 milionu tun v roce 1950 až na loňských 368 milionů tun za rok. Na trh přišly oděvy ze syntetických látek, teflon, PET lahve, plastové trubky, elektronika, CD a DVD disky a spousty dalších výrobků. Křivku exponenciálního růstu lehce a dočasně narušila jen první ropná krize v roce 1973 a globální finanční krize z roku 2008.
Východní blok jako obvykle zaspal dobu a nový trend zachytil až s časovým zpožděním. Jak uvedl Miloslav Hrabák v knize „75 let zálužské chemičky“, výroba plastů na bázi etylenu a propylenu v rafinerii v Litvínově-Záluží začala v roce 1964. O rok později byla rafinerie připojena k ropovodu Družba, a mohla tak přejít od méně praktického zpracování hnědého uhlí k ropě.
Dnes se nacházíme na vrcholu doby plastové. Na výrobu plastických hmot padne zhruba jedna pětina vytěžené a zpracované ropy. Jejich největším konzumentem je obalový průmysl se zhruba 40procentním podílem. Pětina plastů nalezne využití ve stavebnictví, desetina v automobilovém průmyslu, s odstupem následuje zemědělství a výroba elektroniky, domácích či sportovních potřeb a hraček.
Význam oboru zdůrazňuje ve svých informačních dokumentech oborová organizace PlasticsEurope. Podle jejích údajů se jedná o byznys v objemu přes 360 miliard eur za rok, ve kterém v zemích Evropské unie působí 60 tisíc společností s celkem 1,6 milionu zaměstnanců. Na rozdíl od dovozní závislosti v jiných oborech zde přetrvává kladné obchodní saldo ve výši 15 miliard eur za rok.
Hovoří se o širokém spektru zdravotních rizik od rakoviny přes astma až po snižující se plodnost mužů. Také se ukazuje, že mořské ryby a savci mají v sobě znepokojivé množství odpadků – od mikroplastů po igelitové sáčky.
Vědci jsou v této otázce rozděleni. Některé studie házejí vinu na rozvojové země. Zhruba 80 procent všech plastových odpadů v mořích a oceánech pochází z devíti zemí: z Číny, Indonésie, Filipín, Vietnamu, Srí Lanky, Thajska, Egypta, Malajsie a Nigérie. Jiní naopak kritizují vyspělé země za to, že místo smysluplné recyklace vyvážejí ve velkém plastový odpad právě do výše jmenovaných států.
Původně se plastový odpad vyvážel hlavně do Číny. Tamnímu komunistickému režimu v létě 2017 došla trpělivost, s platností od ledna následujícího roku dovoz většiny druhů odpadů zakázal. Tok vysloužilých plastových výrobků se následně přesměroval do jiných rozvojových zemí. Není tomu tak dávno, co svět oblétly fotografie hromad plastů pod palmami v Malajsii. Také zde vláda proti importu zasáhla, ale problém se pouze přesouvá jinam.
Podle statistik PlasticsEurope se v České republice z deseti tun vyhozených plastů v průměru čtyři tuny skládkují, dvě spálí a čtyři recyklují.
David Tramba
COOLna 
Napsat komentář