COOLna

…
Některým myšlenkám, které občas připluly, jsem poděkoval a dál jim nevěnoval pozornost. Nechal jsem je plout dál. Propustil jsem je. Odpustil. Pochopil jsem, že nejsem povinen zabývat se každou myšlenkou, která žadoní o pozornost. Myšlenky poletují prostorem a hledají někoho, kdo se jich ujme, kdo je bude pěstovat a vyživovat. Jakmile to uvidíme a dovolíme nejapným myšlenkám odcházet, ucítíme časem, jak narůstá vnitřní energie. Pochopíme, že myšlenky se živý naší energií.
…
Anita Moorjani najednou uviděla, že její rakovina není výsledkem chybných kroků a provinění v minulosti, že je to její vlastní tvořivá energie, kterou nevyužívala a která se proti ní samé začala s ničivou silou obracet.
…
Toltéci trefně říkají, že jedním z našich největších háčků je OSOBNÍ DŮLEŽITOST. Brání nám, abychom odložili problém, který nás oslabuje a omezuje, protože se s ním identifikujeme.
…
Udržovat bdělost znamená pěstovat vnitřní klid.
…
„Jsem slabý a malý vůči silnému Vesmíru.“ Bdělost tkví v otevřeném vědomí nekonečného potenciálu: „Jsem bleskem, jsem hromem, jsem vším. Jsem to já.“
…
Můžeme udělat rozhodnutí o změně a tu změnu můžeme hned začít realizovat. Dříve to bylo nemyslitelné a člověk by byl považovaný za blázna, za avanturistu, za neukotveného šílence. Proč by jinak tu jistotu, kterou si vybudoval, opustil? A dneska stále více lidí ví, že taková jistota, ve smyslu něčeho zadrženého a nahromaděného, se obrací ve svůj opak, stává se zátěží. Svou jistotou si je každý sám, ve smyslu těla a své existence. Ale i ta je velmi nejistá. Jistota ještě u Karla Hynka Máchy byla „jestotou“, tedy tím, co „jest“.
Je opravdu tak důležité, zda budu po celý život tím nebo oním? Jaké bude mé „zaměstnání“? Je třeba, aby nás stále něco zaměstnávalo? A odvádělo tak naši pozornost „ven“. Zdá se, že staré „jistoty“ se povážlivě rozplývají. Stále zřetelněji poznáváme, že tu není nic, čeho je nutné se držet. Už tak snadno nesedneme na „falešné jistoty“, na různá „pojištění“. Ukazuje se, že vlastně nebylo výhodné nechat si vnutit pirátskou kopii, zkreslenou verzi.Cítíme, že je tu něco víc. Sílí chuť lidí odhalit vějičky, které odlákávají naši pozornost a brání naší pulzaci ve smíru s prostorem. Nemusíme všemu rozumět, jen můžeme tušit, že něco existuje. Vesmír je ves míru žijící ve smíru. Pomalu rozkličováváme dílčí procesy, nahlížíme do svého nitra, vidíme, jak jedno je způsobeno druhým a druhé něčím jiným. Zvolna a v klidu rozmotáváme uzly. Nemusíme ničím lomcovat, vše se postupně vyjevuje.
…
Zkusme si představit, že každý člověk je nekonečným potenciálem možností a do podoby, jakou zaujímá, ho částečně fixujeme my! Nikdo jiný než my, a právě tím pohledem. Ano, jsme to my, kdo udržuje podobu našich blízkých – maminky, tatínka, manžela, manželky…
„Jo, já ho znám jako svoje boty, on je prostě takovej!“ Jak vlastně známe svoje boty?
A teď si představme, jaké vězení jsme svým blízkým a sami sobě těmito postoji a prohlášeními vystavěli. Svým popisem milované blízké klidně držíme třeba ve zlaté kleci, a držíme a nepouštíme. A oni dělají to samé nám, pokud k tomu vnitřně svolíme. Navzájem se tak připravujeme o sílu.
Zkusme udělat jednoduchou věc – přestaňme tato zaklínadla opakovat. Změňme postoj k dotyčnému člověku a tím i sami k sobě. Osvobodíme tím jeho i svůj nekonečný potenciál. Vnitřně připusťme, že se můžeme změnit. Posaďme se vedle své maminky a pohlédněme na ni jako na bytost s nekonečným potenciálem. A dovolme tomu potenciálu vyklíčit!
…
Druhý člověk se může změnit, když mu to dovolíme. Když přestaneme lpět na své strnulé představě o něm. Přestaňme držet druhé lidi ve vězení svého domnělého vědění. Žijeme v kvantovém vesmíru, kde každá změna je možná, protože každý je nekonečným potenciálem, nekonečnou mohoucností, která se může rozvíjet, jakmile to připustíme. Dovolme si to. Přestaňme se navzájem omotávat vlákny domnělých vin.
…
Toltékové říkají, že většina myšlenek, které nosíme v hlavě, tu byla dávno před námi. Jsou prostě tu a hledají krmiče. Používají nás.
Zmíněná matematička Helenka se rozhodla prozkoumat, kolik se jí urodí v hlavě během dne vlastních myšlenek. Ona je analytička a někde si přečetla, že člověk má za den velmi malé procento vlastních myšlenek. Přišlo jí to zvláštní a chtěla to prověřit. Zjistila, že během dne nezachytila jedinou vlastní původní myšlenku. Všechny byly odvoditelné od vzorců daných různými filmy, knihami, časopisy, rodiči, prarodiči a tak dále. Nemohla se dopátrat žádné skutečně své vlastní myšlenky. Všechny se ukázaly jako převzaté.

Tvarytmy -Jaroslav Dušek, Pavlína Brzáková