COOLna

Talentovaný vizionář Josef Rozehnal a jeho studio NAHAKU unikátním způsobem spojuje minimalistický design i potřebu udělat v konzumní společnosti něco pro ochranu životního prostředí. Alarmující množství odpadu na planetě jde totiž často znovu chytře využít a je to lepší řešení než jej nákladně recyklovat či likvidovat.

Viděla jsem v Londýně prodávat tašku na rameno, která měla ucha z galusek. Je toto příkladem upcyklace?
Je. Použil se materiál, který dosloužil svému účelu. Galuska bude zřejmě píchnutá. V momentě, kdy to můžete vyhodit a recyklovat, ale dáte té formě jinou funkci, je to upcyklace. Vlastně oddálíte recyklaci a posunete ji o úroveň výš. Vždycky je dobré prodloužit věcem životní cyklus. Zpracování materiálu recyklací je spjaté s nemalou energií, kdy se musí čistit, drtit, třídit i převážet.

Co může udělat ohleduplný spotřebitel víc než třídit odpad?
V dnešní době v podstatě nejde žít bezobalově, ale jde o to, zamyslet se, jak svou spotřebu minimalizovat. Jestli potřebujeme každej rok novej mobil. Nebo jak aspoň kupovat věci, které jsou pro prostředí nejmenší zátěží. Místo abyste si koupili za život 200 židlí, se zamyslete, jestli není lepší investovat do kvalitní židle, která má vysokou estetickou i materiálovou hodnotu. Takovou pak můžete mít i 200 let. Dneska lidi kupují strašný krámy, a proto je to tak v háji. Jenže ono to začíná už u konzumace potravin. Když lidi nezajímá jejich složení a jsou ochotní cpát do sebe s prominutím svinstvo, tak jim bude lhostejný, jak moc zatěžují životní prostředí materiálem.

Všímáte si vyhozených věcí na ulici?
Jo, jo. Pořád něco sbírám. Už mám změněný pohled na svět. Dívat se na cokoli kolem sebe jako na něco, co lze použít k dalšímu zpracování, je nemoc i prokletí. Možná dokonce závislost. A jako s každou jinou závislostí je těžké s tím bojovat. Dost často si musím říkat: Vždyť je to strašnej krám, z toho už fakt nemůžeš nic udělat! (rozesměje se) Nehrabu se v popelnicích, ale jezdím hodně na eko dvory. To je super sonda do společnosti a jejího odpadu.

Překvapuje mě, že za odpadový materiál, se kterým pracujete, často platíte…
Byznys s odpadem je pátý největší byznys na zeměkouli! Pořád je to materiál. Někdy se firmy samy ozvou a něco nám nabídnou. Jednou nám insolvenční správce nabídl paletu s 80 tisíci kravatami.

Ví nizozemská firma, jejíž PET soudky využíváte, co z toho děláte?
Už jsme v kontaktu, ale musí se to pořádně uchopit projektově. Aby si na to člověk sedl a nastavilo se, co jim můžeme nabídnout a co oni nám. Nestíhám to a jsem upřímně nešťastný, že se to ještě neděje. Protože by dávno mělo. Hodně by pomohlo, kdyby se už ten samotný produkt zamýšlel a zohledňoval, co se s ním stane potom, až doslouží svému účelu. Neznám ale žádného velkého světového výrobce, který by to dělal. Upcyklace je pořád v plenkách.

Vy máte těch vizionářských myšlenek v hlavě strašně moc!
Já vím… Ale není to šťastný. Hlavně to nejde vypnout… Každá firma, která produkuje výrobky, má odpad a ten se dá zpracovat někým jiným. Navíc firma musí za likvidaci odpadu často platit, což znamená červená čísla. Pokud přijde někdo jako my a vymyslí, že materiál je dál použitelný, byť pro třetí stranu mimo odvětví, jsou schopní se z červených čísel přesunout do černých. V ten moment totiž odpad můžou prodat. Tu druhou firmu, která to odkoupí, to zase stojí mnohem menší peníze, než co by dala za nový, stejně kvalitní materiál. Zkostnatělý podnik to nepochopí, ale v dnešní době se to hrozně moc lepší. Snad je to i tím, že do vedení velkých firem se dostává moje generace, která je otevřenější přijmout, že odpad jde často přetavit v něco ušlechtilejšího, že to má smysl.

designér Josef Rozehnal