Vymýšlet napínavé příběhy a nečekané zápletky je vaší prací, fikcí se živíte. Nemáte však pocit, že realita ji letos jaksi předčila?
Ta už ji předčila dávno, když byl zvolen Donald Trump prezidentem, dnes to jen platí ještě víc. Kdybych napsal román o tom, co se stalo v USA za poslední čtyři roky a ve kterém by všichni nosili roušky nebo byli zavření doma, klepali byste si na čelo.
Takže pro spisovatele je to vlastně dost paradoxní situace.
Je, protože jsme se dostali do bodu, kdy je realita mnohem více šokující než fikce.
Asi i bolestivější.
Je tu teď jakési prázdno. Mnohým z nás chybí fyzický kontakt – myslím jen pocit být obklopen lidmi, v restauraci, v kanceláři, na nákupech. Vládne tu podivná samota.
Podepíše se to nějak na lidech?
Myslím, že z celé situace vyjdeme silnější. V rodinách, které spolu musí zvládat vše v jedné domácnosti, snad zavládnou pevnější vztahy. Nesmí to však trvat příliš dlouho.
Váš norský kolega Jo Nesbo tvrdí, že by byl raději chudý, ale čtený spisovatel než bohatý, ale neznámý. Jak to máte vy?
Souhlasím, píšu primárně proto, že chci svou prací něco říct. Pocit, že si vaše myšlenky někdo přečte, je velmi naplňující. Mám přátele, kteří jsou bohatými investičními bankéři a zdaleka nejsou tak spokojení jako kolegové spisovatelé, kteří si svým dílem zase tolik nevydělávají, ale lidé je znají.
Jak vzpomínáte na neúspěch předešlých románů?
Víte, já to zprvu úplně nebral jako neúspěch, frustrace přišla až později. Byl jsem celý bez sebe, když jsem vydal první knihu a dostal za ni honorář deset tisíc dolarů… A pak mi to došlo. Za téměř dvouroční práci! To jsem mohl jít pracovat do McDonald’s na poloviční úvazek a vydělal bych si víc.
Šlo vám dělat kompromisy?
V tomto směru mě filmy vycvičily dost. Mohl jsem ve scénáři napsat, co bude Robert Langdon v té či oné scéně říkat, ale stejně, když text opustil mé ruce, už ztrácel mou vizi. Režisér si jej zinscenoval trochu jinak, herec tomu dal odlišný nádech, ve studiu to jinak ustřihli… Zjistil jsem, že ve finále své dílo nebudete nikdy mít absolutně pod kontrolou. A jsem s tím smířený.
Ptám se, protože v knize dětem kladete na srdce, aby byli týmovými hráči, naučili se úctě a tak dále. Obecně je tam dost „pouček“.
Já se jako malý z takovýchto krátkých příběhů dozvídal spoustu věcí. Nezdá se to, ale i básničkou o žábách můžete rozvíjet dětskou mysl. Když kvákají samy, tak slyšet nejsou, když však navzdory svým rozdílnostem kvákají společně, najednou je slyšet jde. Jsou to prostá, ale cenná poselství.
A až děti odloží Divokou symfonii – kdy by měly začít číst Dana Browna pro dospělé?
Z dopisů vím, že mám čtenáře někde asi od dvanácti let. Přijde mi to úžasné, já v jejich věku takové knihy nečetl. Ale nerad bych to ohraničoval. Ve chvíli, kdy je člověk schopen vstřebat dlouhé romány, mě může začít číst.
Stále platí, že nečtete žádnou beletrii?
Ano, stále jen literaturu faktu.
Že si taky nechcete občas odpočinout.
Já se chci pořád učit a to jde u literatury faktu jaksi mnohem snadněji. Navíc mám trochu problém s tím, že dnes už vznikají jen knihy a filmy, ve kterých dopředu celkem dost dobře víte, co se stane na konci.
Dan Brown, spisovatel
COOLna 
Napsat komentář