COOLna

…
Minulost můžeme měnit aktem přítomnosti. Nejsme povinni s sebou tahat jako zátěž mrtvolu minulosti. Vždy je tu šance, že k souladu a vyladění dojdeme.
…
Pokud bychom neposkytovali lásku, je to, jako kdybychom zadržovali dech a nechtěli ho pustit. Srdce také přijme krev a pak ji pošle dál. Vezme ji, obohatí ji a nechává ji proudit. Kdyby to nedělalo, došlo by k infarktu a člověk by zemřel. Srdce nemůže nic hromadit. Je průchozí, obohacuje, okysličuje, čistí, dynamizuje, potencuje život a posiluje krev, kolující v našich žilách. Od srdce se můžeme mnohému naučit. Nezastavuje se, nepředvádí. Neúnavně a stále tvoří život.
…
Život tě totiž občas zraní nebo ti něco „provede“, aby ti ukázal, co je třeba opravovat. Kdybys neměl pro tyto situace určitou přitažlivost, tak nepřijdou.
…
Dívala se na mě ublíženě a pak řekla: „Ty si vůbec nedovedeš představit, jaký to byl těžký osud!“ „Dovedu,“ odtušil jsem. „Ale co je ti do toho teď?! Proč opakuješ, co bylo před dvaceti lety? Proč to potřebuješ znovu? Proč necháváš ve svých myšlenkách svou maminku umírat znovu a znovu?“
…
Uviděl jsem a pochopil, že žádný životní pocit není definitivní stav, ale že se může nečekaně v něco nádherného proměnit.
Životní pocit je často určitá velmi pečlivě udržovaná sebesugesce. Je to sebehypnóza v určitém okruhu myšlenek, na něž si zvyknete, a od nich se pak odvíjí naše prožívání.
…
Někdy se nám dospělým stává, že předpokládáme, že všichni vědí, co s námi je, a každý musí pochopit, že nemám dobrou náladu, protože mě vyhodili z práce. A unikne mi, že to někdo třeba neví, nebo že to nedokáže intelektuálně pochopit. Jediné, co dítě chápe, je, jestli má tatínek dobrou náladu, nebo ji nemá. A pak přemýšlí proč a důvod si vztáhne na sebe.
…
Naše životní pocity se velmi často mohou odvozovat nebo mohou být ovlivněny situací v dětství, kterou chybně interpretujeme. Nebo nemáme všechny informace, a tak vykládáme pouze částečný pocit. Ten nám ovšem zaplní hlavu a z nějakých záhadných důvodů, které v sobě máme, se naše zranění zvětšuje. Sami si je pěstujeme tím, že stále opakujeme ty samé myšlenky a připomínáme si, co nás dříve zranilo.

První dotek, Styk s nekonečnem; Jaroslav Dušek, Pavlína Brzáková