Odvrácenou stranou mince při sázce na porovnávání úrovně vnitřního prostředí je nemožnost identifikovat zdroje využité energie. Co stálo za ohřevem vnitřního vzduchu? Bylo to teplo dodané otopnou soustavou, anebo tepelné zisky ve formě slunečního záření, nebo snad ty z provozu elektrospotřebičů? Mít přehled o původu využívané energie je přitom klíčové.
První skupina (dodávka z otopné soustavy) je cílem rozúčtování, jde o placený zdroj. Druhá (sluneční záření) je neplacená a v bilanci jednotlivých místností se projevuje různě. Záleží na poloze v domě a orientaci vůči světovým stranám. Poslední skupina leží z hlediska pořizovacích nákladů někde uprostřed. Jedná se sice o odpadní teplo, ale zadarmo rozhodně není.
Jak teplo z provozu domácích spotřebičů, tak metabolické teplo nebo teplo z ohřáté vody vyžadují nemalé vstupní náklady. A denostupňová metoda bohužel nerozpozná zastoupení jednotlivých zdrojů. Hodnotí výhradně celek. Takže budete platit i za to, že vám do oken svítilo Slunce. Anebo za to, že se doma trochu hýbete a ještě vedle toho koukáte na televizi…
Dalším problémem je nadměrné větrání. Vyšší vzduchová výměna přirozeně zvyšuje potřebu tepla z otopné soustavy. Hodně větráte, hodně topíte. Dokud ale nevzroste vnitřní teplota v místnosti, denostupňová metoda nic nepozná.
Neschopnost určit, co je původem úrovně vnitřního prostředí, značně relativizuje přiznané pozitivní efekty denostupňové metody. Kdo by chtěl platit za jedno zboží dvakrát, že?
COOLna 
Napsat komentář