Je pro ně příliš lehké nálepkovat, než aby člověka pořádně vyslechli a zkusili zjistit alespoň z části příčinu jeho jednání, která může být úplně jiného charakteru..
Kdybych bývala věděla, co mě čeká, zabiju se snad radši předem.
Žádná léčebná kůra, jen oblbující medikamenty a občas vizita pro odepsané.
Jednou už jsem to nemohla vydržet a jedné sestře se svěřila něco v tom smyslu, že smrt by pro ně byla snad vysvobození.
Pokoje byly celý den zamčené. Dodnes nechápu smysl zamykání pokojů, když většina pacientů je zpráškovaná a šíleně unavená. To beru jako naprosto neadekvátní, nelidské a nepochopené. Kdo to neprožil, možná nepochopí, jaké útrapy to jsou, jen přežíváte ze dne na den při padání únavou z přemedikování.
Tento příběh v žádném případě nepíši proto, protože bych chtěla jakkoliv stigmatizovat ostatní pacienty, které jsem měla tu čest potkat, nedejbože je shazovat jako neléčitelné, protože opravdu NIKDY nevíte, kdy se stav může zlepšit. Chci upozornit, jak se může zdánlivě dle mého léčitelný stav zvrtnout do nehorázných rozměrů lékařské péče, která je už za hranicí.
Jako významné ovšem vnímám, že ani po deseti letech jsem se z toho pořádně nevzpamatovala a prožité hrůzy, strachy, noční můry a neschopnost zapomenout se mne drží dál….spravedlnosti zdar!
Neklid.net
COOLna 
Napsat komentář