Vzpomněl jsem si na jednu maminku, která vyšla z nemocnice s malou dcerkou.
Silně pršelo.
„Maminko, pojď,“ cukla s její rukou holčička, „proběhneme to!“
„Ne,“ zadržela ji žena. „Vždyť zmokneme.“
Děvčátko posmutnělo. „Pak ale není pravda to, co jsi mi šeptala před chvílí, když jsme odcházely z tatínkova pokoje.“
Žena se zachmuřila: „Copak jsem Ti říkala, že můžeme proběhnout deštěm, aniž bychom zmokly?“
„Ne,“ zaprotestovala holčička. „Mluvila jsi o tatínkově nemoci. Že i když je těžká, budeme věřit a všechno dobře dopadne.„
Ženě se nahrnuly do očí slzy. Uvědomila si, co své dcerce řekla, jen aby jí dodala naději.
Pevně ji vzala za ruku. „Zlatíčko, máš naprostou pravdu. Ať si prší, my poběžíme„
K mnoha okolnostem v životě jsem se naučil chovat jako k počasí. Prostě to neovlivním. Neovlivním, jaké je dnes či zítra počasí. Jestli prší. Co ovlivním, je ale to, jestli si vezmu a roztáhnu deštník, když pršet začne.
Proto vím, že neovlivním mnohé události ani lidi. Třeba to, jak se ke mně chovají. Jsou jako počasí. Stejně tak mnohé překážky, které nám do života spadnou. Děti v té chvíli rády pozorují rodiče – jak se zachovají, jak k těžkostem přistoupí.
Všechno v životě je jako mince. Má to dvě strany. Rubovou a lícovou. A jen proto, že v negativním rozpoložení vnímáme pouze odvrácenou stranu všeho, neznamená to ještě, že se nic dobrého v našem životě neděje. Někdy jen stačí pootočit tu minci – a spatříme to.
Pozitivně přemýšlet neznamená předstírat, že je jen dobrá strana mince. Znamená to si tu dobrou stranu připomínat. I když jsme na tom zle, věřit, že se z toho dostaneme.
Nyní jsem použil to slovo. Věřit. Pozitivní lidé věří. Ne nutně v Boha, spíše v život. Život je změna. Jsme-li momentálně dole, neznamená to, že tam zůstaneme. Ale k dosažení změny je třeba předně věřit. Víra nečiní věci snazšími, ale možnými.
A děti, které jsou často dole, protože objektivně pořád něco neumějí, pořád se něco učí, potřebují věřit, že to zvládnou. Že budou lepší.
Petr Casanova
COOLna 
Napsat komentář