COOLna

Je příznačné, že k zaseknutí světa stačila jedna z nejmenších forem života, o níž se vědci přou, zda vůbec patří mezi organismy.

Stamiliony dětí na světě přestaly chodit do školy a dělat to, co nejvíc potřebují – setkávat se a společně si hrát. Stamiliony lidí přestaly docházet do práce a zdravě dýchat a pohlížet si do tváře. Seděly doma a vyhýbaly se svým blízkým. Stamiliony lidí, zejména dětí, se přestaly hýbat, stýkat se, radovat. Ustrnuly u počítačů a mobilů. Nepočítaně lidí ztratilo práci a živnostníků a malých firem zkrachovalo. Zavřela se divadla, zrušily koncerty. Lidé přestali sportovat. Děti přišly o zájmovou činnost. Umělecký a společenský život zmrtvěl.

Ekonomiku držely před ještě větším propadem státní intervence. Ekonomicky a politicky aktivní generace ještě víc projídala budoucnost dětí. Sociální rozdíly mezi bohatými s chudými i globálním Severem a Jihem se zvětšily. Nespočet lidí žil v závislosti na negativních zprávách, deptán strachem. Nespočet lidí připoutaných k internetu ztrácel smysl pro realitu, přestal přirozeně a zdravě žít a přežíval v závislosti na manipulaci politiků a médií. Svět zkameněl jako začarovaný.

Globální zastávka má i řadu dobrých následků – lidé i svět zpomalili. Lidé se zklidnili, vnímají skrytější stránky života a světa, uvažují o hodnotách a svém směřování, víc se věnují nejbližším, váží si omezených mezilidských vztahů, bezprostředněji vnímají okolí, překonávají strach, uvědomují si jednostrannost informací, sílu manipulace a nebezpečí ovládání státem, touží po větší nezávislosti, uvědomují si limity hodnotového systému, který stojí na využívání, kontrole a ovládání a věnují se tomu, na co dřív nenašli čas.

Koronavirus vážně fyzicky ohrožuje jen pár promile lidí, na naprostou většinu doléhá mnohem víc psychicky, existenciálně. Stranou aktivní šance ke změně bohužel zůstávají děti a dospívající. Ti jen stěží mohou situací něco získat, ale hodně ztratit. Zpomalení globální horečky má příznivé dopady i na přírodu a Zemi v podobě nižší ekologické stopy.

Na první pohled je to vidět například v dopravě a turismu. Kdyby však šlo jen o krátkodobý, nuceně vyvolaný pokles v konzumní křivce, který by nenásledovala vědomá změna chování, ale další, možná o to strmější kompenzační vzestup, tento důvod k radosti by rychle pominul.

Jako by s příchodem koronaviru jiné nemoci zmizely. Tak to však není. Jen letos zemřelo na rakovinu ve světě 3,64 milionu lidí, u nás s koronavirem dle ministerstva zdravotnictví od počátku 30 219 a na rakovinu ročně umírá 28 tisíc lidí. Nádorová onemocnění tedy u nás i ve světě zabíjejí víc lidí než koronavirus a jsou druhou nejčastější příčinou úmrtí (v Evropské unii mají na svědomí 26 procent úmrtí).

Rozdíl v odlišném riziku obou nemocí vystupuje ještě zřetelněji na pozadí faktu, že každý třetí český obyvatel v průběhu svého života onemocní rakovinou a v zemi žije 580 tisíc osob se zhoubným novotvarem nebo s minulostí tohoto onemocnění. Nejvíc lidí však umírá na kardiovaskulární nemoci související s nezdravým životním stylem – v EU 36 procent všech úmrtí. Pohádku o zabijákovi dotvářejí mystifikace týkající se testování, které mnoho lidí neprohlédlo. Pozitivně testovaní lidé nejsou ani zdaleka vždy nemocní.

Není nutné opakovat fakta uváděná odborníky, kteří upozorňují na ohýbání skutečností vládou. Odborná oponentura je však ignorovaná a její autoři vysmívaní, ostrakizovaní a dehonestovaní. Příkladem může být epidemiolog Jiří Beran, který se za své odlišné názory od oficiální doktríny dostal na seznam dezinformátorů ministerstva zdravotnictví a byl nazván českým Mengelem. Navzdory tomu ve svém úsilí zabránit škodám, například prodlužováním distanční výuky namísto školní docházky, neustal.

Státem vynucovaná úřední omezení, takzvaná opatření (tento byrokraty milovaný výraz se stal synonymem politické a úřední impotence – znamená spíš zlovolnou komplikaci, opaření lidí než účinné rozhodnutí) narušují svobodu, psychické i fyzické zdraví, a tím kvalitu a délku života lidí.

Musely být byť jen některé nemocnice přeplněné? Proč se nemluví v souvislosti se zdravotnictvím o ničem jiném než o nemocnicích? Není už jiné cesty, než skončit nemocný? Proč stát namísto strašení lidí aktivně nepodporuje běžné, tradiční cesty ke zdraví, například eliminaci obezity? Proč nepodporuje vše, co by zmírnilo nápor na nemocnice jako nejzazší instanci, například pomoc praktickým lékařům či dostupnost běžných nápomocných léků? Není to stejně mediálně a politicky přitažlivé jako zápas o život na jednotce intenzivní péče?

Nebylo to spíš tak, že neschopností státu byly některé nemocnice přeplněné a jejich personál přetížený, ale většina zbývajících měla dost volných lůžek? Nehrál v tom roli i fakt, že nemocnice inkasovaly za covidové pacienty od pojišťoven několikanásobně vyšší částky než za jiné? Nehrál v přeplněnosti nemocnic roli i fakt, že zatímco dřív umírali staří a vážně nemocní lidé na infekční dýchací nemoci běžně a bez velké pozornosti, o pacienty v podobné situaci, ale s novým koronavirem se zápasí na jednotkách intenzivní péče téměř v přímém přenosu?

Praktická lékařka Ludmila Eleková říká: „Jako lékařka první linie vnímám nerozumný přístup ministerstva a odborných společností. Byli jsme ponecháni bez informací a návodů, jak se o své pacienty starat. Strach z nemoci byl u některých kolegů takový, že se doslova zavřeli v ordinacích a odmítali poskytovat jakoukoli péči.

Léčba byla zaměřena na nemocnice, jako by si nikdo neuměl spočítat, že se vyplatí dát praktickým lékařům návod ke skutečnému léčení, aby jejich pacienti v nemocnici pokud možno neskončili. Fascinuje mě nedůvěra ke starým, dlouho a široce používaným lékům v kombinaci s bezmeznou důvěrou v nové nevyzkoušené vakcíny.“ Nebylo strašení veřejnosti, že pacienti naplní nemocnice a budou ležet v polních nemocnicích, pouhou manipulací? A především, jaký je důvod a cíl manipulací se skutečností o koronaviru?

Rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima prohlásil: „Když použiji definici WHO, tak zdraví je, že nejste nemocní a jste ve fyzické, duševní a psychické pohodě. A my jsme nemocní, protože nejsme v psychické pohodě. Protože se bojíme. A strach není dobrým rádcem.“ Reálně nepříliš nebezpečný koronavirus změnil během pouhého roku svět, zatímco skutečné globální hrozby nezpůsobily po desítkách let změny ani zlomkové.

Změna klimatu (a vše, co ji doprovází, úbytek vody a vysušování krajiny, rostoucí horka, bouře, záplavy, úmrtí), zrychlující se degradace přírodních krajin, a tím způsobené masové vymírání rostlin a živočichů, průmyslové zemědělství ničící půdu, nezdravý způsob života, přibývající nemoci, klesající plodnost, rostoucí migrace, politická extremita a růst napětí ve světě, bezbřehý populismus a bláznivost vládců největších velmocí. Proč se nic z toho nestalo impulsem ke srovnatelné změně?

Nebo je to proto, že dosud nic nešlo lidem dost hluboko pod kůži, aby to vyvolalo změnu pohodlných návyků? Proto, že dosud nic se tak hluboce nedotýkalo nejmocnějších zdrojů lidské psychiky a motivů k jednání (či nejednání), strachu a lásky? Nic než strach by nemohlo vyvolat stejně rychlé, hluboké a přitom všeobecně téměř hladce přijímané omezující zásahy do životů miliard lidí.

Nikoli statistiky o pozitivně testovaných či očkovaných, vědecká data o stále nových mutacích, čísla o úspěšném „boji s virem“, exaktní údaje o šíření viru, ale neměřitelný strach prostupující společností je nejpodstatnějším rysem této krize. Máme víc do činění s pandemií strachu než s pandemií koronaviru. Strach spoutal lidstvo do jedné globální vesnice.

Příčin je řada – od rostoucího vědomí zranitelnosti našich životů a rostoucí oddělenost technické civilizace od přírodního základu, a s tím spojeného strachu ze smrti, přes komunikační propojení, negativní vliv internetových sítí na schopnost kritického myšlení a sebevědomé rozhodování až po závratně rostoucí sílu mediálních manipulací a politického populismu.

To vše a mnohé další vytváří živnou půdu pro pandemii strachu, který se šíří rychleji než koronavirus. Přitom neodpovídá dnešním životním podmínkám, které jsou v bohaté části světa nejpohodlnější a nejzabezpečenější v historii. Důvodů nebát se je řada. Máme nejlepší vědu, medicínu i systém pojištění. Smrt tu byla vždy a na jiné nemoci umírá mnohem víc lidí. Proč se kvůli koronaviru tak plašíme? Proč někteří lidé hysterii nepodléhají? Proč vznikl další příkop, který opět rozděluje rodiny i přátele?

Jaká východiska vyznávají lidé, kteří se bojí, podléhají opařením a dokonce by je nejspíš dodržovali dál i dobrovolně, a ti, kteří strach nemají a chtějí žít svobodně bez příkazů a náhubků? Existuje jiný důvod, který by vykopal stejně hluboký a iracionální příkop mezi lidmi, než je odlišný vztah ke smrti? Vede nová dělicí čára mezi lidmi, kteří se bojí smrti, a těmi, kteří ji přijímají? Vede územím mezi krajinou touhy po životě bez rizik a krajinou touhy po svobodě?

Člověk spoutaný strachem je oslabený, má horší imunitu a větší náchylnost k nemocem. Strach vede ke stresu a psychosomatickým nemocem, například nádorovým či srdečním, snižuje mentální kapacitu, ochromuje srdce, brání pozitivnímu citovému prožívání a přístupu k hlubším zdrojům energie, čímž oslabuje kvalitu života. Brání otevřenosti změnám, omezuje schopnost rozeznat hrozby a čelit jim, blokuje kritické myšlení a je živnou půdou pro podléhání manipulacím a mocenskému ovládání.

Vážné následky strachu na zdraví uvádí a odbornými zdroji dokládáve svém blogu Karel Janeček. Strach živí sám sebe a roste ze sebe. Zvětšuje se s pozorností, již mu věnujeme, a s energií, jíž jej živíme. Za rok dokázal spoutat lidstvo. Jde o promyšlené programování společnosti strachem. Přitom stačí prohlédnout tuto bublinu a uvědomit si, že nikoli koronavirus, ale strach z koronaviru, kvůli němuž jsme spadli do víru strachu, do strachovíru, je největší brzdou a nepřítelem zdravého života. „Není čeho se bát, kromě strachu samotného,“ řekl exprezident USA Theodor Roosevelt (1858–1919). Obzvlášť v zemi, kde je oblíbený Švejk.

Jan Piňos