COOLna

Zavedli mě ke kase, kde seděla Janinka, a řekli mi, ať sleduju, jak pracuje. Dívala jsem se asi hodinu, ale byla jsem úplně bez šance vystopovat, jaká tlačítka mačká, protože to dělala děsně rychle. Po hodině mi řekla, ať si sednu za svou kasu a během nákupu prvních tří zákazníků stála za mnou a pomáhala mi. Pak už jsem pracovala sama. Celkem snadno jsem se naučila, jak se platí hotovostí a kartou, problém byly stravenky. Každý typ se zaznamenával trochu jinak a někteří zákazníci různé druhy stravenek kombinovali.

Kolega, vedle kterého jsem seděla na kase, říkal, že je lepší být agenturní, protože pak máš víc benefitů. Snažila jsem se zjistit, jaké benefity má na mysli. Nakonec z něj vypadlo, že ty benefity znamenají, že si může určovat, kdy má směnu. To samé říkala Janinka, o které jsem si dlouho myslela, že tam musí být zaměstnaná. Prý by se zaměstnat nenechala. Nemocná stejně není nikdy déle než tři dny a takhle si může určovat, kdy půjde do práce.

Udělala jsem manko. Nějakých šest set korun. Tedy asi spíš pět set, protože to vyvážila dýška, která mi ten den lidé dali. Vedoucí směny mě posílal na obědovou pauzu už hodinu a půl po tom, co jsem přišla. Povedlo se mi usmlouvat, že zůstanu ještě deset minut, ale pak už jsem musela jít. Potom jsem byla bez přestávky přes šest hodin, a to bylo dost úmorné, je to nápor na hlavu. Vůbec jsem netušila, kdy a jak se to stalo, ale jelikož už mi v hlavě hučelo, moc mě to nepřekvapilo.

Manko jsem pak měla ještě dvakrát. Naštěstí už nikdy ne tolik. Vždycky to bylo během dnů, kdy jsem byla dlouho bez pauzy. To mě totiž vyčerpávalo a obvykle jsem pak špatně spočítala kasu. Ideální byla pauza po čtyřech hodinách, která mi směnu rozpůlila. Když jsem pauzu neměla víc než šest hodin, nevadilo mi ani tak, že je to porušení zákoníku práce, spíš jsem měla v tu chvíli strach, že kvůli únavě udělám hodně velké manko.

Většinou jsem ale měla v kase o něco víc, protože mi hodně zákazníků dávalo dýška. Ta však patřila Albertu a případné manko zmenšovala jen v ten den, kdy mi peníze v kase chyběly.

„Alex, to bylo příšerné, jak jste se před zákazníky ptala, kdy půjdete na pauzu, to působilo hrozně!“
„Aha, ale to se tedy nemám vůbec ptát?“
„Ne, prostě počkejte, až na vás přijde řada.“
„Dobře, už to neudělám.“

Musíme se hlavně pořád usmívat, ať se děje, co se děje. Na nástěnce jsme měli soutěž „smajlík za úsměv zákazníka“ a manažerka pořád zdůrazňovala, abychom se usmívali. Když u mě nakupoval melouny šéf všech šéfů a já ztratila účtenku, kterou po mně chtěl, nebyl z toho nakonec průšvih. Ten den mi sice bylo z únavy spíš do pláče, ale manažerce se doneslo, že se mi ho podařilo pobavit. „Hlavně že se usmíval, to je hlavní,“ komentovala můj prohřešek s širokým úsměvem.

Ve čtvrtek první týden jsem za ní přišla a poprosila ji, jestli bych nemohla mít služby dopoledne. Můj muž měl odjíždět na týden pryč a já jsem potřebovala být s dětmi. Manažerka mi sladkým hlasem řekla, že by to nešlo, že služby jsou už rozepsané a nedá se s tím nic dělat. Koncem měsíce mi pak oznámila, že mám takto rozepsané služby i na další měsíc. O pauzách jsem se potkávala s mladou ženou, která měla odpolední už několik měsíců.

Kasa číslo čtyři je hned vedle místa, kde stojí člověk, který dohlíží na samoobslužné pokladny. Dnes tam stála Erika a chtěla si se mnou povídat. Když jsem na téhle kase, jsem od toho člověka asi půl metru. Ale hodně to tam pípá a je blbě slyšet. Erika se mě ptala na děti. Říkala jsem, že jsou doma s Koljou, a ptala jsem se jí na její děti. Měla syna, kterému je devatenáct.

„A jak dlouho tu pracuješ?“
„Jedenáct let.“
„Tak to mu bylo osm, když jsi sem nastoupila, že jo?“
„Jo.“
Odmlčela se a pak řekla:
„Neviděla jsem ho vyrůstat.“

Byl doma s její mámou, anebo se švagrovou. Hořkost, se kterou to řekla, mě zasáhla. 

Hodně lidí pořizovalo úplně minimální nákupy. Třeba za šedesát korun kousek petržele, pár housek, kousíček slaniny, bylo vidět, že to mají na dvě jídla a přesně spočítaný. A pak byli lidi, ale těch bylo vlastně málo, kteří zjevně vůbec nepočítali a nakupovali luxusní bio zboží. Hlavně staří lidé chodili s hodně skromnými a přesně propočítanými nákupy, ale nejen oni. Pak u mě nakupovali také alkoholici. Vytáhli drobný a koupili si jen krabičák nebo placatku.

Naprostá většina zákazníků se chovala mile. Těch pár, co prudilo, mě ale postupně začalo dost rozčilovat. Byla jsem méně a méně tolerantní. Správně jsem měla na naší prodejně obsloužit 75 zákazníků za hodinu. Přitom na ně mám být milá, i když si vymýšlejí. Podle mě to technicky nebylo možné už jen ve chvíli, kdy má někdo větší nákup. A pak jsou ti různí zdržovači, co nemají peníze na účtu a online si je tam převádějí nebo platí různými druhy stravenek.

Lidi, kterým nabídneš účtenku, si ji buď vezmou, anebo ji nechtějí. Z těch, kteří ji nechtějí, to hodně lidí okomentuje: „Nechci, stejně mi to nikdo neproplatí“ anebo „pošlete to Babišovi.“ A když nejde načíst nějaký kód nebo nemůžu najít, co je to za kus pečiva, říkají: „To bude asi zadarmo.“ Koncem měsíce už jsem se tomu začínala smát, opakovalo se to jako v nějakém absurdním dramatu.

Když mě konečně vystřídali, běžela jsem na záchod, pak rychle nahoru, snědla jsem banán a müsli tyčinku, udělala si kafe a honem dolů na cigáro. Bylo právě chvíli před šestou, a proto mi ta Vondráčková utekla, musela hrát někdy krátce po šesté, když jsem měla ještě pauzu. Ven vyšel po chvíli Petr a já se ho ptala, co se vlastně stalo, jestli je pořád málo lidí a agentura pořád nedodává. Říkal, že ne, ale „manažerka dnes varovala, že z oblastního ředitelství jezděj po krámech a že nesměj bejt fronty, proto jsme radši nikoho na pauzu neposílali.“

Oksaně je jen čtyřiačtyřicet let. To mě šokovalo. Myslela jsem, že je jí určitě dost přes padesát. Ale je už babičkou, má dvě dospělé děti. Je Ukrajinka a v Česku žije přes deset let. Česky mluví dobře a normálně ani netyká zákazníkům, minule byla v nějakém deliriu, jak tam seděla tak hrozně dlouho a byla nemocná.

Dnes jsme zase seděly na kasách vedle sebe a stihly jsme si vyměnit i pár slov. Říkala, že jí tu čtrnáctihodinovou směnu rozepsali na dva dny. „Protože ani když jsi agenturní, nesmíš pracovat takhle dlouho,“ vysvětlila mi.

„No a dnes mám taky zůstat dýl, kvůli tomu řediteli, co sem má přijít, poprosili mě o to.“ Vypadala o moc líp než minule, kdy se úplně hroutila, a zdálo se, že jí to ani moc nevadí. Nakonec zůstala do půl sedmé večer, byla tam od půl šesté od rána, takže třináct hodin. Chvíli potom šel kolem vedoucí naší pobočky. Přišel Oksaně poděkovat za to, že je ochotná zůstat déle. „Není zač,“ culila se Oksana. „Ale je,“ řekl on a vypadalo to, že to myslí vážně, že jí je skutečně vděčný.

Když jsem dorazila poslední den do práce, řekl mi Petr, ať jdu vystřídat Lenku, pokud si to bude přát. Lenka horlivě kývala, že jo, že si to přeje, a pak si ke mně přišla koupit nějaký rohlík na svačinu. Při tom mi řekla, že tam dnes bude sedmnáct hodin. Od půl šesté od rána do půl jedenácté do večera.

„Jak se ti to stalo?“ zeptala jsem se jí překvapeně.

„Musela jsem se asi zbláznit, když mi včera volali a já jim na to kejvla, asi jsem měla moc dobrou náladu,“ zasmála se a v hlase jí zazněla pýcha, že ona to zvládne, že tu sedmnáctku dá. Když jsem pak večer odcházela kolem desáté, opravdu tam pořád byla. Stála na infu. Nejdřív jsem se zděsila, že ke všemu ještě stojí, ale pak jsem si uvědomila, že ve stavu, ve kterém je, by vsedě spíš usínala a že jí neustálý pohyb, jak chodí pro alkohol a otáčí se pro cigarety, může pomáhat.

Potkala jsem ji ještě druhý den odpoledne na ulici, když jsem šla náhodou kolem. Ptala jsem se jí, jak tu sedmnáctihodinovou směnu přežila. Smála se a odpověděla, že dnes přišla do práce na půl šestou a v práci byla osm hodin. Byla sama se sebou náramně spokojená, jak je dobrá, že to zvládla.

Měla jsem špatné svědomí, že odcházím a nechávám tam ostatní pracovat v o to horších podmínkách, když jich bude zase méně. Hlavou se mi taky pořád honilo, jak reportáž z Alberta napíšu. Tušila jsem, že vedení Alberta bude chtít odpovědnost přehodit na naši manažerku, která je přitom vinna hlavně svou přílišnou loajalitou k firmě.

Mé podezření se naplnilo, když se k mým zjištěním pro Českou televizi vyjádřil počátkem září Jiří Mareček, mluvčí společnosti Ahold, která Alberty provozuje. „Dodržujeme zákoník práce a procesy jsou nastaveny v souladu s legislativou. Takové situace by v našich obchodech nastat neměly. A pokud ano, jedná se o ojedinělé pochybení, za které se omlouváme,“ napsal mluvčí, který se odmítl setkat s reportérkou České televize tváří v tvář a celé to odbyl emailem.

Přitom všichni agenturní zaměstnanci, kteří se mnou pracovali, tvrdili, že v našem Albertu je situace lepší než na jiných pobočkách. Říkali, že se do našeho Alberta rádi vracejí. Ostatně každý, kdo v Albertech nakupuje a prohodí občas pár slov s pokladními, si může sám zjistit, že problém je to systémový.

Saša Uhlová