COOLna

Asi každý, kdo kdy cestoval na vlastní pěst Čínou, mi dá za pravdu, že jednou z největších komplikací je absolutní jazyková bariéra. Co bariera, spíš nepřekonatelná barikáda. Běžný Číňan totiž nerozumí ani mezinárodním slovům, jako jsou banka, hotel nebo toaleta. I obyčejná cesta na záchod se tak může stát dobrodružstvím. Když už se člověk dozví směr, zase neví, který znak je pro pány a který pro dámy. A i když to překoná, čekají ho pro změnu kulturní nástrahy, kdy místo toaletní mísy nebo alespoň tureckého záchodku najde jen dlouhý kanálek, nad který si každý svobodně dřepne, kam mu zrovna libo. Co na tom, že už tam někdo dřepí, to Číňan neřeší, alespoň si má „u toho“ s kým pokecat. Pro mě byla ztráta soukromí v intimní chvilce naprosto nepřijatelná, ale čekejte pokaždé, až všichni ze záchodku odejdou, že. A podobné nástrahy řeší člověk v Číně den co den.

Když už popisujete ztrátu soukromí, narazila jste v tomhle směru na nějaké další problémy? Přece jenom soukromí asi v Číně nebude úplně samozřejmá věc…
Jak s oblibou říkám, v Číně není člověk nikdy sám. Jednak jich je opravdu hodně a jednak žijí, jak se říká, na jedné hromadě. Alespoň ve venkovských oblastech, které jsem projížděla. Lidé posedávají na ulicích u malých plastových stolků a často není poznat, kde jsou ještě venku a kde už začíná jejich obývák. Tuhle hranici moc neřeší. Nezamykají se ve svých domovech, jak jsme na to zvyklí v Čechách. Žijí hodně pospolu.

V Číně se pak dají kilometry krájet po velkých porcích, i když často ve velmi nestandardních podmínkách i polohách.

Jak vypadají nestandardní podmínky cestování v Číně?
Vzpomínám třeba na sedmnáctihodinovou cestu vlakem na dřevěné lavici pro tři, na které nás sedělo šest až sedm a nikomu na tom po celých tisíc kilometrů nepřišlo nic divného. Dopravní prostředky se v Číně zkrátka vyplňují bezezbytku. Náš evropský standard jednoho pasažéra na jedno sedadlo je pro ně zbytečná zhýčkanost. A to i v případě, že ve slisované poloze musíte ujet víc než tisíc kilometrů.

Kateřina Stibalová