COOLna

Glosátoři předvolebního dění poukazují na „politickou prázdnotu“, ta je však jen důsledkem dlouhodobě a destruktivně se vyprazdňujícího veřejného prostoru. Veřejného prostoru jako prostoru pro komunikaci. Ve skutečném veřejném prostoru se potkávají lidé velmi rozdílných životních příběhů, zkušeností, znalostí, a tudíž i názorů. Veřejný prostor poskytuje možnost poznat něco, co je jiné, nové, neznámé. Dává však možnost poznat nejen to, co nás od jiných odlišuje, ale i to, co nás spojuje. Vystavuje nás i konfrontacím s okolnostmi, které nám nejsou příjemné, a učí nás tak na ně nacházet adekvátní formu reakce. Jinými slovy, veřejný prostor dává šanci lidem naučit se vést dialog, tvořit si vlastní názor a ten pak hájit tváří v tvář oponentům. Veřejný prostor je náměstí, park, náves, někdy ulice, tedy fórum zcela otevřené skutečnému životu. Bez živého fóra nemůže existovat demokracie.

Prostor na sociálních sítích není pravým veřejným prostorem. Popírá jeho samotný smysl. Nepropojuje společnost, ale atomizuje ji. Umožňuje skrýt skutečné diskutující za virtuální masky a maska nenese žádnou odpovědnost, nemusí se za nic stydět. Sociální stě nás ani neobohacují o poznání jinakosti, ale spíše ji vytěsňují. Místo výměny názorů „tříbí“ a zostřuje výměnu sarkasmů mezi odlišnými sociálními skupinami. Sociální sítě prostě nejsou náměstí a ulice, ale spíše jen výkladní skříně úspěchů a hezkých chvil (často aranžovaných). Se skutečným životem mají společného málo.

Bez diskuse, která je konfrontací protichůdných postojů, nemohou vznikat názory. Můžeme se však bez ní pohodlně ubezpečit o své vlastní pravdě. Místo hledání smysluplného řešení společenských problémů, tedy řešení věcí veřejných, jen křičíme jeden na druhého svoji vlastní pravdu – je jedno, jestli na náměstí při demonstraci svolané v rámci vlastní „sociální bubliny“, nebo na Twitteru nebo Facebooku. Děkujeme si tam vzájemně za projevy podpory, které nás zpětně utvrzují v naší pravdě.

Opouštění veřejného prostoru na úkor pohodlného skrývání se na sociálních sítích a ve svých sociálních bublinách podkopává odpovědnost za vlastní postoje, oplošťuje sociální inteligenci, bere nám schopnost naslouchat druhým a schopnost analýzy fakt a syntézy poznatků, a tím i schopnost vyhodnotit, co je a není manipulace, co je a není pravda.

Ne milion, ale ani miliarda monologů na téma demokracie ničemu nepomůže, když nevystoupíme při prezentaci názorů ze svých komfortních zón a nezačneme si pravdivost svých názorů ověřovat – konfrontací s argumenty, které svědčí o jejich opaku.

Nechtějme sami od sebe a ani od politiků hned na všechno jasné názory, dejme si čas na rozmyšlenou a chtějme nalezení řešení. Jinak se nám budou i nadále dostávat převážně jen rázná hloupá hesla, ničím nepodložená, o to agresivněji však bráněná proti oponentům. A to demokracii nesvědčí.