COOLna

Lidé s vyšším IQ mívají zpravidla vyšší vzdělání, lepší práci. Dokonce i vesměs nadprůměrně vydělávají. Často jim ale něco jiného zase chybí. Ekonom Jay Zagorsky doložil, že u lidí s IQ nad 140 je oproti běžné populaci až dvojnásobné riziko, že překročí limit na své kreditní kartě – jsou často tak pohlceni svým oborem, že věci „reálného života“ prostě nevnímají. Věhlasný psycholog Daniel Goleman navíc řekl, že za vším, co člověk dokáže, je 20 % IQ a 80 % EQ – tedy emoční inteligence, schopnost jednat s ostatními lidmi. S tím koresponduje i výzkum londýnské Middlesex University z roku 2010, jenž ukázal, že mimořádného kariérního úspěchu v dospělosti ze sledovaných dvou stovek geniálních dětí dosáhlo jen šest. Navíc u nich bylo o dost vyšší procento rozvodů či alkoholismu. Géniové také často trpí samotou, špatně si hledají partnery a přátele. Podle psychologů si totiž rozumíme jen s lidmi, kteří mají IQ plus minus do 20 bodů jako my… Vy jste ale ženatý, máte tři děti, a ani jinak na vás nic „divného“ nepozoruji.
To mě těší, děkuji. Možná zbytečně slučujeme slovo „chytrý“ se slovním spojením „vysoké IQ“. Vyšší inteligence neznamená, že by člověk měl více vědomostí, znalostí nebo dovedností. Podstatné je, že by měl mít větší představivost, a do jisté míry i tvořivost.

Inteligenční kvocient se měří často takzvanou Ravenovou maticí (mimoslovní test abstraktního uvažování, který vyvinul John C. Raven v roce 1936 – respondenti vybírají geometrické obrazce, které správně doplní větší obraz; testuje se tak pochopení komplexnosti vzorů, schopnost ukládat, vybavovat si a spojovat informace a podobně). Tímto testem na světě už prošly desítky milionů lidí, nabízí poměrně dobré srovnání. Existují ale i jiné teorie a testy, jež nepočítají jenom s jedním druhem inteligence, třeba ty od Howarda Gardnera (profesor na Harvardově univerzitě, který rozlišuje osm druhů inteligence, mj. logicko-matematickou, pohybovou, lingvistickou atd.). Někdo je prostě více zaměřený matematicky, jiný verbálně, a další má třeba vysokou sociální inteligenci, jež mu umožňuje skvěle číst v ostatních lidech, v jejich reakcích, a navazovat spolupráci a nekonfliktní vztahy.

Takže automaticky neplatí, že lidé s velmi vysokým IQ mají problémy třeba s mezilidskou komunikací?
Lidé s vyšším IQ mohou mít problémy sociálního rázu. Často je u nich diagnostikován třeba Aspergerův syndrom nebo jiné poruchy autistického spektra. Bojují s emocemi a mohou se ze společnosti vyčleňovat a ne úplně ji chápat.

Můžete to vysvětlit?
Když někde Bůh nadělí více, jinde maličko ubere. Často to vidíte u těch nejinteligentnějších lidí třeba na poruchách osobnosti, poruchách učení, depresích. Ze své praxe ve školství vím, že někteří neúspěšní jedinci jsou studenti s velmi vysokou inteligencí. Narážejí ovšem na nepochopení, mají jiné vidění světa, nerozumějí si s pedagogy, provokují, nezapadnou do kolektivu, nejsou schopni fungovat v určitém řádu, systému, v čase. Stávají se kverulanty, které je těžké zvládnout. Situace se lepší, ale v minulosti kvůli nepochopení spousta velice nadaných studentů v nastaveném vzdělávacím systému neuspěla. Byli paradoxně považováni za neinteligentní a nevzdělavatelné. A ještě jedna věc: Bez informací a procvičování samotná inteligence k úspěchu nestačí.

Jak to myslíte?
Často se mluví o intelektu a inteligenci. Tyhle pojmy se jakoby směšují. Intelekt je predispozice k myšlení a usuzování. Inteligence se projevuje intelektovým výkonem a představuje schopnost a míru abstraktního myšlení, řešení problémů, učení či adaptace. Je jedno, jestli jste ředitel školy, či děkan fakulty, ale pokud nezatěžujete mozek, k ničemu nedospějete. V principu mozek funguje jako sval, je potřeba ho neustále namáhat. Když ho nebudete trénovat, krmit informacemi, nápady a myšlenkami, zakrní.

Karel Kostka