COOLna

Napsal jste, že v Česku máme obzvlášť velké množství vágního terénu. Čím to je?

České dvacáté století bylo plné zvratů. Ze sudetských měst a celé krajiny bylo přinuceno odejít tři a půl milionu lidí. Pak přišlo znárodnění, rušení klášterů a komunistická verze industrializace, která když místa využije a rozkope, tak je často nechává ležet ladem. Po revoluci přichází zase privatizace a ekonomická transformace. A nakonec ještě vstupování do globálního světa, který odsouvá průmysl někam daleko do zámoří… Po takových velkých událostech zůstávají v městské krajině prázdné fleky. Vágní terény jsou místy historické paměti nedávné éry – víc než památník Stalina na Letné nebo Žižka na Vítkově.

Takže se podoba takových míst liší napříč zeměmi?

Přesně tak. V západoevropských metropolích jsou vágní terény jen výjimečně v širších centrech měst. Navíc bývají – více či méně děravě – oploceny. V Los Angeles nebo San Francisku jsem viděl spoustu vágních terénů, jsou ale často kontrolované pouličními gangy. V rozvojových zemích v nich bydlí lidé, věnují se řemeslům, pasou dobytek, třídí a prodávají odpad… V postsovětském regionu zase průmyslové areály volně expandují daleko do krajiny a v mezerách mezi nimi jsou staré koleje, chalupy, pasoucí se dobytek a brambořiště… Vágní terény jsou rubem našeho světa. A když se liší svět, liší se i jeho rub.

Jak je to s českým vágním terénem dnes, vzniká ještě?

Žijeme v přelomové době, kdy nám v minulosti nahromaděný vágní terén rychle mizí před očima. Ve městě rostou ceny nemovitostí a hlad po stavění. V Praze byly také donedávna stovky hektarů prázdných prostorů okolo kolejišť, ale i říčních přístavišť. Železnice už to začala řešit a podobně i města – když mají peníze, snaží se vágní terén „vyčistit“. Neodpovídá většinovému vkusu a straší se tím, že tam přebývají narkomani nebo bezdomovci.

Hodně vágního terénu ale vzniká za městem. Staví se nová překladiště, různá distribuční a logistická centra. Jsou to prvky globální ekonomiky, která u nás tolik nevyrábí, jenže musí zboží redistribuovat, zařizovat pro něj služby… S tím vznikají i celé nové městské krajiny. A i ty mají svá velkorysá místa mezi místy. V nich se pak objevují nevlastní bratříčci vágního terénu: místa záměrně zbavená funkce. Ta jsou osázená lacinými trávníčky a izolační zelení. Snahou je příliš neinvestovat do údržby, a zároveň signalizovat, že je v nich všechno pěkně pod kontrolou. Ale když dojdou peníze, tak na nich za rok začne bujit tráva, další rok statné plevele a za tři čtyři už máte zase křoví.

Jaký je váš postoj k vágním terénům?

Přinejmenším biologicky je to často bohatá zeleň. Kolegové David Storch a Lucie Juřičková v naší knize ukazují, jak přímo uprostřed měst žijí zvířata a rostliny, které byste tady nečekal. Vytlačujeme sem nejen přírodu, ale i lidi – naše sousedy, co přišli o domov, a nemají kam jít. Chodíme sem běhat, cvičit, venčit psy, opékat buřty…

Jejich hodnotu si často uvědomíme až tehdy, když přijedou buldozery a o ta místa máme přijít. To se pak objeví složitá diskuze, kdy na jedné straně zastánci oněch míst mluví o „krásné přírodě“, zatímco ti, co chtějí stavět, naopak o „zanedbaném území – semeništi nepořádku, bezdomovců a narkomanů“. Přičemž ani jedno neodpovídá realitě. Pro vágní terén nemáme koncept, a tak ho většinou moc nevidíme. A když už vidíme, neumíme ho uchopit.

Odráží se v postoji vůči vágnímu terénu nějaké hlubší politické hodnoty? Že třeba ten, kdo má rád řád, se na něj bude dívat s větší podezřívavostí?

Politika vždycky souvisí s estetikou, s představami o tom, co je krásné, ušlechtilé a za čím stojí za to jít. A co je naopak ošklivé, nebezpečné, čeho je třeba se bát. Už jsme mluvili o touze po striktním řádu: racionálně, zároveň levně všechno osázet, mít věci pod kontrolou. Čištění města je tak zároveň politický akt.

Čistota je přitom ošidný koncept. Když to přeženu, víme, že ve jménu nastolení etnicky čistých hranic a takzvaného „etnického čistění“ se v devadesátých letech v Bosně či v Chorvatsku vypalovaly vesnice a ve jménu „rasové čistoty“ za druhé světové války stavěly koncentrační tábory… Mám rád doma uklizeno a čistou sedačku v MHD, ale roztahovat pojem čistoty na celou městskou krajinu, nebo dokonce celou společnost může být nebezpečné. Ve svojí knize se snažíme dívat na místa mezi místy ve městě v jejich jinakosti, spontaneitě i mnohoznačnosti.

Je to zvláštní a nečekané: informační technologie, které nás měly spojovat, nás najednou rozdělují. Ta situace mi připomíná, co se stalo se socialistickými sídlišti. Naplánovali jsme je čistá, racionální, konečně podle všech hygienických norem – a ony vyprodukovaly tolik nezamýšleného vágního terénu! S internetem je to podle mě stejné. Nezamýšlené důsledky můžou být důležitější než to, co bylo plánováno. Je to záludné, těžko se to chápe: a proto je to třeba zkoumat.

antropolog Radan Haluzík