COOLna

Několikaměsíční proměna ulic v dystopii, kdy se ve večerních hodinách po městě pohybovala jen auta, motorky a kola s logy rozvážkových a taxi služeb, akcelerovala jev, který probíhá ve všech vyspělých zemích několik posledních let. Vzájemně provázané fenomény jako automatizace, digitalizace a platformy radikálně proměňují podobu zaměstnávání a způsobují, že čím dál větší množství lidí po světě pracuje v takzvané gig economy a hledá jednorázovou práci („kšeft“) přes aplikace a platformy, obvykle bez zaměstnanecké smlouvy a s ní souvisejících benefitů a jistot. V postcovidových Spojených státech roste „freelance economy“ třikrát rychleji ve srovnání s tradičním způsobem zaměstnávání.

„Je to důsledek současné situace na globálních finančních trzích. Investice do platforem jsou sice potenciálně rizikové, ale největší investoři často nemají kam jinam peníze dávat,“ říká Kateřina Smejkalová, politoložka, která se takzvanému kapitalismu platforem dlouhodobě věnuje. Vedle realit a digitálních měn jsou tak technologické startupy oblíbenou investiční možností. Investice do platforem jako Uber nebo Wolt jsou podle Smejkalové mimo jiné také spekulací do budoucna, kdy budou auta řízena autonomně a zisk všech donáškových a taxi služeb, zejména pokud se jim do té doby podaří dosáhnout monopolního postavení, raketově vystřelí.

„Množství kapitálu, které hledá, kde se realizovat, je v současnosti tak velké, že dokáže vytvořit digitální molochy, které nemají základnu v reálné ekonomice, protože ani poptávka po nich není dostatečná k realizování zisku. Kapitál je vyrábí sám od sebe,“ vysvětluje ekonom Jan Bittner jeden z podstatných rysů platforem, které vznikají jako produkt volného kapitálu. „Spíše než zisk investoři oceňují růst obratu. Nejvíce peněz jde do té firmy, která má zrovna predátorské postavení a pohlcuje ostatní. V tomto typu investic není důležitý výdělek, benefit je jinde,“ říká filosof Václav Janoščík, který o digitálním kapitalismu připravuje knihu. Janoščík mluví o takzvaném behaviorálním kapitalismu – algoritmy sledující spotřební návyky jsou čím dál lepší, pamatují si například sezónní návyky uživatelů a všímají si stránek, při jejichž prohlížení je člověk spíš ochoten objednat jistý druh zboží. Opravdová hodnota technologických gigantů, často se teprve rodících z technologických startupů sycených investičním kapitálem, je podle Janoščíka v behaviorálním kapitálu. Většina toho, co dělá například Amazon, je spíše ztrátová, obrovskou cenu má především datové úložiště Amazonu, které je největší na světě. „Platforma vytváří segment reality, který ovládá a kapitalizuje ho. Ale klíčové je, a to i pro zisk, digitální infrastruktura. Nejvíce to udivuje u Amazonu – prakticky všechny služby, které provozuje, jsou jen málo výdělečné nebo ztrátové. Jediné, na čem vydělává, jsou servery, webová infrastruktura a reklama,“ říká Janoščík.

V případě většiny platforem projevují investoři zájem především o jejich algoritmus, který se zlepšuje a sám se učí tím, že ho používají desítky milionů spotřebitelů a uživatelů. Pro velké hráče je klíčové mít svůj podíl v této rodící se obrovské digitální infrastruktuře, která se okolo platforem vytváří a která nemusí přinášet okamžitý zisk. Řada technologických firem může o zájem investorů rychle přijít. „Celý segment je hodně nestabilní. Funguje to jako kasíno, kam ostatní přihazují. Škodovka nemůže tak rychle růst, ale ani spadnout. Zoot mohl najednou prakticky zmizet, protože se zastavil přísun investic,“ připomíná Bittner český startup vlastněný holandským kapitálem, který se rovněž pohyboval v oblasti e-commerce a dovážek oblečení.

Gig economy po covidu: nástup kapitalismu platforem v zemi levné práce
Práce přes aplikace se stala ve městech během pandemie hitem. Jak do budoucna může rozvoj platforem ovlivnit podobu trhu práce?
PAVEL ŠPLÍCHAL 28.05.21
Grafika Day Shift Office, Alarm
Sdílej
„Staň se kurýrem, vydělej si dvacet tisíc týdně a buď pánem svého času!“ Rozvoz jídla pro Wolt, Dáme jídlo nebo Bolt fungoval ve velkých městech během pandemie jako pomyslná záchranná sociální síť v pozadí – „když to nevyjde v práci, všichni si můžeme navzájem vozit jídlo“. Platformy, kterým se prakticky přes noc znásobil počet zákazníků, spustily velké náborové kampaně lákající nové kurýry, a umocnily tak pocit, že se v případě potřeby může rozvážkou živit každý. Na tom, že zaměstnávají v těžkých časech herce, umělce, zpěváky a další zajímavé lidi, kteří v důsledku covidu přišli o práci, si platformy dělaly během pandemie PR. Mé kolegyni dokonce přišla od PRistky jedné z platforem nabídka, jestli bychom pro Alarm nechtěli právě na toto téma udělat reportáž. A dobré jméno šlo ruku v ruce s rostoucí hodnotou těchto firem, které si pro svůj růst nemohly přát nic lepšího než virus, který všechny zavře doma.

Několikaměsíční proměna ulic v dystopii, kdy se ve večerních hodinách po městě pohybovala jen auta, motorky a kola s logy rozvážkových a taxi služeb, akcelerovala jev, který probíhá ve všech vyspělých zemích několik posledních let. Vzájemně provázané fenomény jako automatizace, digitalizace a platformy radikálně proměňují podobu zaměstnávání a způsobují, že čím dál větší množství lidí po světě pracuje v takzvané gig economy a hledá jednorázovou práci („kšeft“) přes aplikace a platformy, obvykle bez zaměstnanecké smlouvy a s ní souvisejících benefitů a jistot. V postcovidových Spojených státech roste „freelance economy“ třikrát rychleji ve srovnání s tradičním způsobem zaměstnávání.

Snaha omezit platformy a vnutit jim status zaměstnavatelů, kterou vidíme v Německu, Británii nebo Španělsku, nemusí do Česka, kde se dopřává sluchu průmyslníkům a oligarchům víc než komu jinému, vůbec dorazit.

Za touto změnou, o které se často nadšeně referuje jako o technologickém skoku, do velké míry stojí investice velkých kapitálových fondů do technologických startupů. Startup v tomto případě neznamená malé, „garážové“ firmy, ale podniky s miliardovými obraty, byť – až do pandemie – většinou nevykazující zisk. V roce 2015, rok po svém založení, Wolt zahrnoval deset restaurací v Helsinkách. Dnes jich je v aplikaci přes třicet tisíc a platforma působí ve 23 zemích světa. Teprve vlivem pandemie se finská společnost v roce 2020 dostala do černých čísel, když se jí podařilo celosvětově ztrojnásobit příjmy na 330 milionů dolarů. Díky tomuto úspěchu získal Wolt od investorů dalších 548 milionů dolarů na rozvoj svého podnikání. Česká společnost Rohlik.cz vykázala poprvé zisk (32 milionů korun před zdaněním) už v roce 2019, během nějž zvětšila obrat o šedesát procent. Covidový rok 2020 pak znamenal růst obratu o dalších sto procent na celkem osm miliard korun (380 milionů dolarů). Po svém nejúspěšnějším roce Rohlík od investorů získal na expanzi dalších pět miliard korun. Výše investice na další rozvoj tak dosahuje dvou třetin obratu.

Politická ekonomie platforem
„Je to důsledek současné situace na globálních finančních trzích. Investice do platforem jsou sice potenciálně rizikové, ale největší investoři často nemají kam jinam peníze dávat,“ říká Kateřina Smejkalová, politoložka, která se takzvanému kapitalismu platforem dlouhodobě věnuje. Vedle realit a digitálních měn jsou tak technologické startupy oblíbenou investiční možností. Investice do platforem jako Uber nebo Wolt jsou podle Smejkalové mimo jiné také spekulací do budoucna, kdy budou auta řízena autonomně a zisk všech donáškových a taxi služeb, zejména pokud se jim do té doby podaří dosáhnout monopolního postavení, raketově vystřelí. Do té doby jsou zisky poměrně malé.

„Množství kapitálu, které hledá, kde se realizovat, je v současnosti tak velké, že dokáže vytvořit digitální molochy, které nemají základnu v reálné ekonomice, protože ani poptávka po nich není dostatečná k realizování zisku. Kapitál je vyrábí sám od sebe,“ vysvětluje ekonom Jan Bittner jeden z podstatných rysů platforem, které vznikají jako produkt volného kapitálu. „Spíše než zisk investoři oceňují růst obratu. Nejvíce peněz jde do té firmy, která má zrovna predátorské postavení a pohlcuje ostatní. V tomto typu investic není důležitý výdělek, benefit je jinde,“ říká filosof Václav Janoščík, který o digitálním kapitalismu připravuje knihu. Janoščík mluví o takzvaném behaviorálním kapitalismu – algoritmy sledující spotřební návyky jsou čím dál lepší, pamatují si například sezónní návyky uživatelů a všímají si stránek, při jejichž prohlížení je člověk spíš ochoten objednat jistý druh zboží. Opravdová hodnota technologických gigantů, často se teprve rodících z technologických startupů sycených investičním kapitálem, je podle Janoščíka v behaviorálním kapitálu. Většina toho, co dělá například Amazon, je spíše ztrátová, obrovskou cenu má především datové úložiště Amazonu, které je největší na světě. „Platforma vytváří segment reality, který ovládá a kapitalizuje ho. Ale klíčové je, a to i pro zisk, digitální infrastruktura. Nejvíce to udivuje u Amazonu – prakticky všechny služby, které provozuje, jsou jen málo výdělečné nebo ztrátové. Jediné, na čem vydělává, jsou servery, webová infrastruktura a reklama,“ říká Janoščík.

V případě většiny platforem projevují investoři zájem především o jejich algoritmus, který se zlepšuje a sám se učí tím, že ho používají desítky milionů spotřebitelů a uživatelů. Pro velké hráče je klíčové mít svůj podíl v této rodící se obrovské digitální infrastruktuře, která se okolo platforem vytváří a která nemusí přinášet okamžitý zisk. Řada technologických firem může o zájem investorů rychle přijít. „Celý segment je hodně nestabilní. Funguje to jako kasíno, kam ostatní přihazují. Škodovka nemůže tak rychle růst, ale ani spadnout. Zoot mohl najednou prakticky zmizet, protože se zastavil přísun investic,“ připomíná Bittner český startup vlastněný holandským kapitálem, který se rovněž pohyboval v oblasti e-commerce a dovážek oblečení. Zoot byl několik let ve ztrátě, zkoušel rozšířit portfolio i na taxislužby a na rozdíl od konkurence koronavirus nepřežil.

Vítěz bere všechno
Americký publicista Martin Ford v knize Roboti nastupují: automatizace, umělá inteligence a hrozba budoucnosti bez práce popisuje, že podnikání v digitální éře se chová podle distribučního pravidla dlouhého chvostu. Jednoduše řečeno, vítěz bere (skoro) vše. „Trhy zboží a služeb, které se dají přenést na internet, spějí vždy neodvratně k distribuci, kde vítěz bere všechno. Prodej knih a hudby, půjčování filmů, reklamní inzerce – to jsou jen některé z příkladů, kdy příslušný trh postupně ovládla hrstka internetových distribučních center,“ vysvětluje v knize Ford. Sociální sítě nejsou sice neměnné prostředí a čas od času se vynoří novinka jako TikTok, ale opravdu významných hráčů je na tomto poli jen několik. Podobná je situace v oblasti vyhledávačů, přehrávačů hudby a videí a podobně. Platforem na rozvážení lidí nebo distribuce zboží není potřeba o mnoho víc. I když například v oblasti rozvozu jídla nemusí nakonec nutně vzniknout jediný monopol, tak jako nemá úplný monopol Facebook nebo YouTube, na trhu zůstane vždy jen velmi málo hráčů na samotné špici.

Dopady na trh práce, které přicházejí s nástupem digitalizace, ilustruje Ford na rozdílu mezi digitálními a „tradičními“ firemními giganty. Zatímco Google v roce 2002 jako jednička digitální éry dokázal generovat obrovský zisk jen se 1400 zaměstnanci, General Motors ve zlaté éře amerického průmyslu potřeboval k podobnému zisku desítky tisíc zaměstnanců a další stovky tisíc pracovních míst v navazujících provozech. Google kromě superkvalitních pracovních míst pro IT experty a samotný korporátní provoz nikoho nepotřebuje. To platí i o dalších digitálních firmách, jejichž hodnota neleží ve skladech, autech ani provozním kapitálu, ale v oblasti dat, IT a umělé inteligence.

Podle Bittnera platformy nejsou klasickými aktéry, což platí hned na dvou úrovních: nejsou klasickými zaměstnavateli a nejsou ani klasickými firmami, které za pomocí inovací konkurují ostatním subjektům. „Neusilují o klasickou konkurenční výhodu, kdy by pomocí různých inovací bojovaly o lepší pozici na trhu. Jdou po dominanci, a pokud jsou dostatečně velké, získávají něco, čemu říkám regulativní výhoda. Neplacení daní a vyhýbání se společenské odpovědnosti není inovace, ale nekalá konkurence. Platformy nejsou běžnými účastníky trhu, ale tvůrci trhu, což je zcela výjimečná situace.“ S tím podle Bittnera souvisí řada problémů. Jedním z nich je i to, že platformy s výjimkou zajištění vlastního technického provozu nevytvářejí standardní zaměstnanecké vztahy, a tím přispívají k podkopání sociálního státu. Digitální molochy táhly růst nerovností už před pandemií a samotná pandemie pro ně na rozdíl od jiných mezinárodních firem znamenala výhodu. Bojuje se o to, kdo bude do budoucna mít monopol nebo alespoň dostatečný podíl na trhu. Malé platformy nemůžou na trhu přežít.

Uber si naopak z domnělých technologických inovací udělal vývěsní štít, a přitom jeho byznysový model spočívá spíš ve vyhýbání se platné regulaci včetně té pracovně-právní,“ připomíná politoložka Kateřina Smejkalová. „Pro zaměstnavatele je tímto způsobem možné do budoucna nahradit značnou část klasických zaměstnaneckých vztahů v řadě dalších oblastí. Říká se tomu crowdsourcing. Bez platformy by firmy musely s freelancery neustále dělat pohovory, zjišťovat dovednosti, uzavírat smlouvy a podobně. Toto všechno pro ně nyní může udělat platforma, například prostřednictvím svých systémů hodnocení,“ říká Smejkalová. „Německé firmy už celkem běžně poptávají i poměrně náročné technické úkoly na specializovaných platformách. Ukazuje se tak, že outsourcovat na platformy se dá i poměrně kvalifikovaná práce,“ dodává politoložka.

V USA, v Německu, Španělsku i v dalších zemích se čím dál tím intenzivněji projevuje snaha dát „partnerským“ vztahům mezi platformami a jejich kontraktory právní rámec, respektive donutit platformy, aby přiznaly pravdu a daly lidem, kteří pro ně v různých službách pracují, zaměstnanecká práva. V Německu připravují zákon, podle nějž platformy budou muset dokázat, že jejich partneři nejsou zaměstnanci. Dokud se jim to nepodaří, budou považováni za zaměstnance. „Mluvit o kontraktorech je v mnoha případech nesmysl. Platforma obvykle stanovuje, kdy a kam ‚kontraktor‘ pojede, a ten si obvykle nemůže příliš vybírat podle lukrativnosti. Cena se často generuje podle aktuální poptávky zákazníků a podle množství právě aktivních pracujících. Je možné si tak při odečtení nákladů za celý den nevydělat skoro nic. Nezávislost je celkově dost iluzorní,“ podotýká Smejkalová.

Přestože během pandemie nebývale vzrostla hodnota digitálních firem vydělávajících na sociálním distancování, a tedy i rozvážkových platforem, na další prekarizaci českých zaměstnanců se to příliš projevit nemusí. Svou roli v tom hraje i to, že česká konkurenceschopnost je v rámci Evropské unie založená na tak levné práci, že už takřka není kam klesat. „Poptávka po levné pracovní síle je u nás tak absurdně vysoká, že na trhu práce pořád trvá převis nabídky levné práce nad poptávkou po ní, a to dokonce i v pandemii – což jen dokládá absurditu českého trhu práce,“ říká ekonom Bittner. „V Česku, kde jsou stovky tisíc falešných OSVČ pracujících v švarcsystému, neznamená nástup platforem, co se týče kvality pracovněprávních vztahů, výraznou změnu. Přesto je důležité jim věnovat pozornost,“ myslí si Smejkalová.

V zemích jako Česko, Polsko nebo Maďarsko vlády volí raději větší zaměstnanost za nižší mzdy. Pokud se objeví tlak na mzdový růst, vlády ho raději samy brzdí. Celá struktura české ekonomiky tak nahrává vysoké zaměstnanosti, kterou firmy často realizují skrze agenturní zaměstnávání. Pracovní agentury přitom vůči zaměstnancům uplatňují velmi podobné prvky jako gig economy, a to už mnoho let. Díky fungování agentur není pro průmyslové podniky problém někoho najmout, když přijde vyšší množství objednávek, a zase se ho zbavit, když je zakázek málo. Sektory jako pohostinství nabízely i před covidem tak mizerné pracovní podmínky, často i načerno, že po konci pandemie mají problém vůbec dostat zpátky lidi, kteří si mezitím našli práci jinde.

Dost špatné pracovní podmínky v současném Česku, které se nejvýrazněji projevují v rozšířeném švarcsystému a agenturním zaměstnávání, nezajišťují, že se do budoucna nemůžou ještě zhoršit a rozšířit do dalších sektorů. Gig economy bez zaměstnaneckých jistot je ale jen jedním projevem nové, digitální, platformové, behaviorální fáze kapitalismu, opírajícího se o mohutnou digitální infrastrukturu, algoritmy a shromažďování dat.

Pavel Šplíchal