COOLna

Houellebecq „píše o útěku z reality stereotypu do minulosti lásky“ nebo že „autor, známý cynickým pohledem na svět, hledá lásku“.

Co že se v knize děje? Šestačtyřicetiletý úředník Florent-Claude Labrouste se rozhodne doslova utéct před vlastním životem. Zklamaný jeho bezvýznamností balí kufry a opouští Paříž, svůj byt i nenáviděnou japonskou přítelkyni. Na cestě se noří do nostalgie po nevydařených vztazích. V závěru dochází k pointě, že západní společnost je individualistická a bezcitná. Přičemž tak činí s ostentativní sebestředností, která by celé vyprávění mohla z rovin obecnosti nemilosrdně sestřelit.

„Šokující dnes není to, co se dá napsat o vagině nebo zoufalství osamělosti. Otřes přichází s vědomím, že spisovatel s věčně zapálenou cigaretou se do současnosti propaluje zcela přesně,“ napsal v recenzi na Serotonin Petr Vizina.

Zničený Labrouste přichází v závěru Houellebecqovy knihy s poznatkem, že Bůh se o nás v oblasti vztahů ve skutečnosti stará, my ale nedbáme jeho rad: „Dnes už chápu Kristův pohled, jeho opakované podráždění ze zatvrzelosti srdcí: dostali všechna znamení, a nehledí na ně.“ Koho myslí tím množným číslem, není úplně jasné, žádná selhání hrdinových partnerek v knize nenajdeme.

Aneta Martínková, SALON, Právo