COOLna

Co z toho nás ovlivňuje výrazněji? Geny, nebo výchova?
Tohle je spor trvající dlouhá desetiletí nejen v psychologii, ale i v dalších vědních oborech. Všichni se ale v podstatě shodují na tom, že je to u každého člověka jiné. Někdo je více ovlivnitelný výchovou, prostředím a společenskou situací, u někoho jsou zase výraznější takzvaně tvrdé, vrozené rysy, jež se v psychologii obvykle označují jako temperament, tedy základní nastavení osobnosti. Každý z nás dostal do vínku jinou životní energii, která utváří naše temperamentové rysy, jež se pak projevují ve všech sférách našich životů.

U jakých osobností jsou tedy geny výraznější?
To se nedá takhle jednoznačně říct, ale obecně se genetická výbava nejsilněji projevuje v emočním prožívání, v sociabilitě (jak je člověk společenský, jak navazuje vztahy, pozn.red.) a právě v energetizaci chování.

Co to je?
V rámci naší genetické informace jsme po našich matkách zdědili určitou charakteristiku mitochondrií, což jsou jakési buněčné elektrárny, které pro naše buňky produkují energii. Někdo má mitochondrie líné, někdo naopak superproduktivní, a tudíž „vyrábějící“ spoustu energie. Pak je jen otázka, jakým způsobem bude člověk svůj přebytek energie ventilovat. Nejčastěji se produktivní mitochondrie projevují například v extraverzi (otevřenost vůči ostatním, velká přizpůsobivost změnám, vyhledávání společnosti jiných lidí; opak introverze).

Například asijské kultury jsou sociálnější než naše euroamerická kultura, která je spíše individualistická. Dá se tedy předpokládat, že v asijských kulturách bude názor společnosti, širší komunity, nebo dokonce státu mnohem zásadnější než u nás. Vzpomeňme si třeba na japonskou kulturu samurajů, kde nadřízený řekne podřízenému, že selhal, a ten to nejen nekriticky přijme, ale ještě spáchá velmi brutální sebevraždu. To je v naší kultuře nemyslitelné.

Na jakém základě si tedy v naší kultuře vybíráme naše „významné druhé“?
To je hodně individuální. Obvykle jde o lidi, s nimiž máme osobní a blízké vztahy, kdy na nás tento člověk působí relativně často a intenzivně v mnoha sférách našeho života. V některých případech to ale mohou být i lidé, které vůbec neznáme. Typické je to u teenagerů. A nebo u starších lidí, kteří už nemají tolik sociálních kontaktů a nemají ani možnost si je vybudovat. Tito lidé pak jako referenční osoby přijímají třeba mediálně známé osobnosti nebo hrdiny v seriálech. Tyto osoby jim sice neposkytují reálný vztah a přímou zpětnou vazbu, ale jejich chování a názory jsou pro sledovatele velmi důležité.

V posledních letech je ale všude na světě obrovský nárůst duševních poruch a onemocnění, a to i u dětí. Proč?
Může to být tím, že se nám příliš nedaří se poznat, definovat se ve složitém světě, že nemáme tolik času a klidu sami na sebe. Ale může to být i přesně opačně. Že máme naopak příliš velký prostor a snahu se zkoumat a porovnávat. Tyto jevy navíc mohou působit i zároveň. Pomineme-li současnou pandemii, žijeme v relativním klidu, nemusíme řešit, jestli přežijeme zimu nebo nás sežere tygr, a tudíž se dřívější malé problémy dnes stávají velkými. V současné době zažíváme mnohem méně těžkých životních výzev, ale i bolesti a utrpení, ale protože jsou tyto věci neoddělitelnou součástí lidského života, pak si je možná nějakým způsobem navozujeme jinak, tedy prostřednictvím toho, co máme a nemáme.

psycholog Dalibor Kučera