COOLna

V Tibetu jsem se nejvíc dozvěděl o štěstí. Z dětství jsem znal jen dvě definice štěstí. Tu o mušce zlaté a pak jednu Miloše Kopeckého: „Štěstí je stav, jehož neměnné trvání je naším přáním.“ Jenže existuje vůbec něco takového?

Jako dítě jsem miloval Beatles. Brácha mi je hrál na kytaru. Jejich písně jsem mohl poslouchat několikrát za sebou, ale představa, že bych je slyšel celý den…, to by bylo únavné.

Stejně jsem miloval jablečný závin. První kousek byl slast. S každým dalším ale mé nadšení pro štrúdl uvadalo – i této formy štěstí jsem se přejedl.

Učil jsem se, že štěstí je mít všeho s mírou. I v Tibetu, kde v chladných večerech plál táborák, mě učili všímat si, že do nějaké vzdálenosti je teplo z ohně příjemné, jenže čím blíž plamenům jsem, tím víc mě pálí a mohou zahubit. Tak to bylo i s penězi. Jako by se štěstí vždycky rychle vypotřebovalo. Jako by nebylo možné prožívat trvalé potěšení.

Dalajlama, tibetský duchovní vůdce, jednou navštívil Portugalsko. Hrdě mu ukazovali moderní čtvrtě a technologicky vyspělé věžové budovy. Jen kroutil hlavou: „Vy, lidé na Západě, umíte stavět krásné věci kolem sebe. Ale nebylo by pěkné snažit se postavit také něco uvnitř sebe?“ A dodal: „Víte, až budete uvnitř hluboce nešťastní, pak ve svém supermoderním a vyspělém stém patře hyperluxusní budovy budete hledat akorát tak okno, ze kterého se dá vyskočit.“

V Tibetu mě zaujalo, kolik tamních lidí žije ve velmi obtížných, ba pro našince nesnesitelných podmínkách, a přesto si udržují klid, úsměv a spokojenost. „Protože na tom stále pracujeme,“ řekl mi jeden tibetský mnich. „Vnitřní podmínky jsou důležitější pro život. Svým nitrem totiž interpretujeme vnější svět. Nejsme-li spokojeni uvnitř, nestačí nám ke spokojenosti nic zvenčí.“

A tak v nočním mrazu spali před stanem. Probudili se čilí a šťastní. Zatímco já celou noc klepal kosu a ráno vylezl rozmrzelý. Přitom jsme strávili noc ve stejném místě jen pár metrů od sebe. Když jsem se zeptal, jak je to možné, zasmáli se: „Představ si mořský příliv. Vlny, které se valí na pobřeží. Když budeš vespod vlny, budeš se otloukat o dno, rozbíjet o útesy. Přitom stačí jen klouzat po povrchu. Vždyť proč Tě dělá šťastným moře? Protože je jako Tvůj život. Pohlédneš-li na něj shora, z nadhledu, vidíš rovinu jako zrcadlo. Chceš-li mít deprese, půjdeš do hloubky. Čím níž, tím větší tlak Tě bude drtit. V moři jako v životě.“

„Ty si určitě myslíš, kolik toho ještě potřebuješ získat nebo poznat, abys byl šťastný. Ale tímto způsobem přemýšlení si připravuješ svou zkázu. Když něco z toho nemáš, Tvé štěstí se hroutí, protože není naplněna podmínka Tvého štěstí. Přitom, když vidíš oceán, Ty ho nemusíš vlastnit nebo poznat celý. Stačí Ti vychutnávat si vlny v jediném místě, a můžeš být nejšťastnější muž na celém světě. Jinak řečeno: I v pekle můžeš prožívat malý ráj, tak jako v ráji můžeš prožívat velké peklo.“

Firstclass