Běžně říkáme „má pravdu“, „nemá pravdu“. Je to zkratka, většinou přijatelná. Nastávají však situace, kdy musíme mluvit opatrněji, dělat prostor pro nejistotu. Tu totiž nemůžeme z našich životů vyloučit. Musíme se s ní učit žít a nějak s ní pracovat. A málokdo potřebě přiznávat nejistotu rozumí tak dobře jako právě vědci.
Věda je vlastně plná „alternativních pravd“ – říká se jim hypotézy, teorie, modely i fakta. Některé tyto pravdy se díky trpělivé práci mnohých a také díky zdrojům a prostředkům, které nejsou dostupné jen tak komukoli, stávají odolnějšími vůči námitkám než jiné. Vydrží více. Snáze cestují, aniž by je změna místa nebo času proměnila. Takových si právem ceníme. Jde s nimi všelijak dál pracovat. Tuhnou v technologie a samozřejmosti, což je z velké části jedno a totéž. Jednotlivcům pak za ty nejúspěšnější pravdy rozdáváme Nobelovy ceny. To ale vždy až za delší čas, který dotyčné pravdy prověří, protože máloco je jisté tak nějak napořád.
sociolog Zdeněk Konopásek
COOLna 
Napsat komentář