COOLna

Pokud během koronavirové krize vytýkáme vědcům, že spolu nesouhlasí, a očekáváme od nich, že budou mluvit jedním hlasem, je to nešťastné nedorozumění. Jestliže spolu odborníci, dokonce i v rámci jednoho oboru, navzájem zcela souhlasí, je to obecně spíše výjimka. Jedním hlasem má o covidu mluvit vláda, ne vědci. Vědci svůj způsob mnohohlasého uvažování nezmění jen proto, že se za ně politici budou chtít schovávat.

Z čistě praktického hlediska by se nám ovšem při boji s pandemií jednotný hlas vědců hodil…
Však je dnes, tváří v tvář covidu, tlak na jednotu vědeckého názoru opravdu velký. Věda proto někdy svou tradičně nepolitickou pozici producenta určitosti a jednoznačnosti spíš upevňuje. Paradoxně – vzhledem k tomu, co bylo řečeno. Je do toho tlačena a sama se do této nešťastné pozice nutí.

Aby bylo jasno: potýkat se s koronavirem bez vědy nejde. Věda je v dnešním světě hrozně důležitá a na vědce bychom rozhodně měli dát. Říkají důležité věci. To ale neznamená, že bychom o vědě měli přestat s obavami pochybovat. Věda je monstrum, které nemáme úplně pod kontrolou – prodejné, omylné a někdy příliš sebevědomé.

Lze se tedy podle vás nějak dostat ze současného společenského vývoje, kdy se – slovy Václava Bělohradského – sdílený pojem „realita“ hroutí a veřejný prostor imploduje?
Krátce řečeno: ne. A nemělo by to ani valný smysl… Ale je možná i delší a složitější odpověď.

Začal bych tím, že se na chvíli vrátím k moderní nepolitické politice vědy. Řekl jsem, že dnes – v době antropocénu – přestává být udržitelná. Ne dost jasně jsem ale asi zdůraznil, že hranice mezi vědou a politikou byla sporná a propustná vždycky. To jsme si jenom dost dlouho a celkem úspěšně namlouvali, že není. Propadali jsme takové myšlence mimo jiné proto, že jsme z ní dělali víc než myšlenku: přizpůsobovali jsme jí naše instituce i vědeckou a politickou praxi. Nešlo tedy o pouhý výmysl. Ta hranice byla docela skutečná. Ale to především díky tomu, že byla námi všemi všelijak uskutečňovaná.

Řekl jsem, že dnes – v době antropocénu – přestává být udržitelná. Ne dost jasně jsem ale asi zdůraznil, že hranice mezi vědou a politikou byla sporná a propustná vždycky. To jsme si jenom dost dlouho a celkem úspěšně namlouvali, že není. Propadali jsme takové myšlence mimo jiné proto, že jsme z ní dělali víc než myšlenku: přizpůsobovali jsme jí naše instituce i vědeckou a politickou praxi. Nešlo tedy o pouhý výmysl. Ta hranice byla docela skutečná. Ale to především díky tomu, že byla námi všemi všelijak uskutečňovaná.

V některých oblastech lidského konání se uskutečňování téhle hranice dařilo lépe než jinde. Myslím teď především na vědy o přírodě. Všeobecně se mělo za to, že tyto vědní obory vypovídají o celkem stabilních objektech, které lze jakoby zvenčí nezúčastněně pozorovat a manipulovat s nimi…

Sociální vědci na tom byli o poznání hůř. Přes veškerou snahu napodobit kolegy přírodovědce a dosáhnout podobné vědecké směrodatnosti byli vždy až moc ponořeni do toho, co studovali. Byli toho nepřehlédnutelně součástí. I proto se jim dost dobře nedařilo vymanit se ze všelijakých politických souvislostí. Nešlo to. Sociální vědci kvůli tomu odjakživa čelili námitkám, že sociální vědy jsou podřadné, a kolegové přírodovědci na ně pohlíželi tak trochu skrz prsty.

Tohle se začíná obracet. Dosud účinná představa vědy, která se z neproblematického odstupu ujímá dobře ohraničených objektů a vyrábí neutrální fakta, přestává hladce fungovat. Klimatologové nebo imunologové dnešní doby o tom vědí své. Jsou až po uši ponořeni v tom, čemu se snaží porozumět, a cokoli řeknou, je vždy už nějak politické. Je to pro ně nová situace. Ale v čem přesně? Myslím, že hranice mezi vědou a politikou se opravdu stává složitější, avšak do značné míry „jenom“ proto, že si nyní více a naléhavěji uvědomujeme, jak složitá byla vždycky – a pro všechny.

Jak tohle souvisí se sdíleným pojmem reality?
S představou hroutící se reality je to velmi podobné. Bělohradský nepochybně přichází se zajímavými úvahami, ve kterých pojmenovává palčivé obtíže. Když ale mluví o tom, jak se pojem reality rozpadá a jak imploduje veřejný prostor, zastírá při tom, že s „realitou“ nebo „veřejností“ byl problém vždy. Pouze se nám jejich vachrlatou podstatu dlouho dařilo jakžtakž potlačovat, nevidět, přehlížet, obcházet. A dělo se tak v zásadě stejnými prostředky, díky nimž jsme získávali vědecky podepřenou vládu nad světem.

V duchu jakéhosi moderního idealismu jsme získali dojem, že realita je cosi nesporného, samozřejmého, neproblematicky jednotného a mimo nás přirozeně existujícího. Naučili jsme se o ní tak mluvit, naučili jsme se s ní tak zacházet.

Tyhle představy rozvazovaly ruce, neboť zjednodušovaly situaci. Jemná odstupňování a pletivo nejednoznačných souvislostí převáděly na neslučitelné a vyčištěné protiklady. Že politika nakonec bývá pravdivá či opravdová v dost jiném smyslu než věda a že o tento rozdíl je třeba pečovat, bylo převedeno na tezi, že politika nemá, nemůže mít a nesmí mít s vědou nic společného. Že mezi různými skutečnostmi jsou rozdíly co do trvanlivosti či povahy a šíře jejich uplatnění, bylo převedeno na logiku, podle které něco skutečné buď je, anebo není. Postavit se těmto principům znamenalo nemístně relativizovat.

Co si budeme namlouvat, leckdy to nemístné a od reality odtržené relativizování bylo. Jenže pod mocnými tlaky, které dnes přiškrcují výfuky aut i obyčejný společenský život, si začínáme připouštět, že na podobné relativizaci – pokud se drží při zemi a nešvindluje – přece jen něco je. Připouští to už nejen filosofové, ale i někteří přírodovědci. K těm se to dostává mimo jiné díky tomu, co bychom mohli nazvat antropocenní obrat.

Považuji to za důležitý posun. Současně však nezřídka na onom moderním způsobu uvažování lpíme. A tak varujeme: pozor, politika se hroutí, skutečnost je ohrožena! Domnívám se, že to není tak zlé. Hodně věcí se mění, většinou dost nevratně. Ale nic jako pravda či realita se nehroutí, neimploduje. Jen začínáme vidět, že to nikdy nedrželo pohromadě tak samozřejmě a jednoznačně, jak jsme si mysleli.

sociolog Zdeněk Konopásek