COOLna

V jeho domě se fotky válely po zemi, padal na ně prach i bláto z bot. Na téměř každé z nich byla skvrna od kávy nebo stopa po myších. Jenže právě takové nedostatky vytvářely podle Miroslava Tichého, kyjovského fotografa a voyeura, tu správnou poezii a uměleckou kvalitu. Dnes uplynulo přesně deset let od jeho úmrtí.
Stejně nevšední jako jeho způsob skladování snímků byly i obrazy na nich zachycené. A nepochybně také on sám. Většinu života se schovával v ústraní, přesto se dnes jeho fotky prodávají i za čtvrt milionu korun.

„Blázni jsou ti, kterých je míň,“ říkával s cigaretou a skleničkou tuzemského rumu v ruce. Miroslava Tichého – muže s bělavými vlasy, v otrhaném oblečení uzmutém z odpadkového kontejneru a s prapodivně poslepovanou krabičkou schovanou pod svetrem nebo kabátem – lidé za blázna označovali nezřídka.

Že ho zničehonic začaly umělecké kapacity řadit mezi nejuznávanější fotografy moderního proudu, na tom nic nezměnilo. I tak zůstal rodák a celoživotní obyvatel Kyjova na Hodonínsku pro většinu místních podivínem.

Jeho dílo je nezaměnitelné mezi profesionály, ale snadno by se dalo splést s amatérskými fotkami zahrabanými někde na půdě v krabicích. Tichého nezajímala ostrost či kompozice, ale jen objekt. Tedy v drtivé většině případů žena.

„To musíš mít v první řadě špatný aparát! Jestli chceš být slavný, musíš něco dělat tak blbě, že tak blbě to na světě nikdo neudělá! Ne tak pěkně, krásně vypiplaný, to nikoho nezajímá,“ vysvětloval Tichý svou techniku zvědavcům.

Ty špatné aparáty si sám sestavoval z toho, co našel na smetišti. Objektivy byly z trubek, čočky z plexiskla. Hodily se plechovky od piva, nejrůznější víčka, drátky, gumičky i karton. Clonil si rukou a filmy používal prošlé, které někdo vyhodil. Aby ušetřil, řezal je napříč.

Jeho fotky, zachycující ženy nejrůznějšího věku i postavy, jsou neostré, často rozmazané, a je na nich třeba pouze výsek jejich těla. To je výsledek nejen mechaniky jeho vlastních strojů, ale také rychlého pohybu. Aparát bleskurychle vytáhl zpod svetru, cvakl a hned jej zase schoval.

„Během života byl několikrát hospitalizován v psychiatrických léčebnách,“ připomíná fotograf a kurátor výstav Jan Freiberg. Do blázince Tichého přitom nejčastěji nechávali vozit koncem dubna a vracel se až po všech hlavních komunistických květnových oslavách, aby nerušil slavnostní atmosféru města. Vždyť výstřední fotograf se nepřevlékal ani nemyl.

„Valná část jeho díla vznikla v 70. a 80. letech. Tichý postupně rezignoval na standardní společenské normy, stala se z něj postava na okraji společnosti, žil z invalidního důchodu. Přitom udržoval kontakty s osobnostmi jihomoravské kulturní scény, například s básníkem Jiřím Veselským,“ poznamenává Freiberg.

Jméno Miroslav Tichý se stalo světoznámým až na přelomu tisíciletí. A ne tak úplně jeho vlastní zásluhou. V 90. letech jej totiž objevil Roman Buxbaum, čechošvýcarský psychiatr, který měl kdysi v Kyjově rodinu.

Některé fotky od Tichého dostal nebo odkoupil. A později přesvědčil vystavovatele, aby nevšední snímky ukázali ve svých galeriích. Následovaly samostatné výstavy v Seville, Curychu či Brně. V roce 2005 se stal na prestižním festivalu fotografie ve francouzském Arles objevem roku.

Jenže „voyeur z Kyjova“, jak se Tichému později začalo říkat, s prezentací svých fotografií nesouhlasil. S Buxbaumem vedl spory a tvrdil, že nikdy nedal k vystavování svolení.

„Dnes patří ve světě mezi nejprodávanější české umělce, přitom o hodnotě jeho umění nepanuje mezi historiky umění a kurátory shoda. Z pohledu jedné strany je propagace jeho díla vedená jen snahou o zisk, pro druhé je Tichý příkladem fotografa, který pro sebe vytvořil svébytný styl. Sám Tichý se k popularitě i k otázkám po hodnotě svého díla stavěl naprosto lhostejně,“ shrnuje kurátor Freiberg.

V posledním období jeho života jej navštěvovala třeba Anna Davidová, tehdy ještě Petrželková, dnešní umělecká šéfka Divadla Husa na provázku. Společně s dnes již zesnulým Josefem Kovalčukem připravili představení Tichý Tarzan. Jeho zvláštností je, že roli fotografa přisoudili tvůrci ženě, aby potlačili předsudek, že Tichý byl v jistém smyslu perverzní nebo úchylný.

„Chtěli jsme zjistit, co vedlo Tichého k focení, jak snášel izolaci a proč se pro ni dobrovolně rozhodl,“ vysvětlovala v roce 2012, kdy mělo představení premiéru, režisérka Davidová. Tichého celoživotní outsiderství podle ní bylo svého druhu konceptem, vědomým rozhodnutím. A to za jakéhokoli režimu. „Bylo to škodolibé gesto proti tomu, co se dělo kolem něj.“

IDnes Brno