COOLna

Vědecký hlas měl vliv od doby, kdy začala být po vědeckém poznání poptávka. Politická síla vědců však dlouho paradoxně spočívala v jejich nepolitičnosti. Přicházeli do našich rozepří jako arbitři z jiného světa. Předkládali holá, neutrální fakta, očištěná od všeho, co hýbe politikou. Všeobecně se mínilo, že o vědecké pravdě se nehlasuje – tu lze přece mít i proti všem.

Logika politiky jako by byla zcela opačná. Politika se neopírá o objektivní fakta, myslelo se, ale o sílu většího množství subjektivních mínění. Vláda odborníků se proto dodnes bere jako nouzový stav, dočasné suspendování toho, jak má politika vypadat.

Co se tedy změnilo?
Když mluvím o politickém rozměru vědeckých faktů, nejde o to, že slavný vědec ovlivňuje veřejné mínění. Nebo že vlády mají své odborné poradce. Ale o to, že když dnes jako badatel přicházím s nějakým faktem, chtě nechtě zároveň přicházím s politickým stanoviskem. Vědecká intervence je vždycky i zásahem do politiky. To vše nenastává nějakou volbou, ale přišlo to skrze jemné a nenápadné proměny současného světa. Nelze z toho utéct. Věda přestává být, co bývala.

Tuto změnu, tedy to, jak je stále méně udržitelná nepolitická politika vědy, začínají někteří vědci pociťovat zvlášť naléhavě. Typicky ti, kteří se zabývají klimatickými změnami nebo koronavirem. Politiky se účastní nikoli tak, že ze světa vědy příležitostně a dočasně „vystoupí“, jako Einstein či Darwin. Uprostřed politické vřavy se ocitají už jen tím, že se věnují své běžné vědecké práci. A to je nové.

sociolog Zdeněk Konopásek