Připomněla jsem si, jak je obtížné, když se člověk nemůže o tuhle zodpovědnost podělit. Nepříjemný byl i starý známý pocit degradace vyplývající z toho, že jsem to vždycky já, kdo je k dispozici, a kdybych náhodou být k dispozici nechtěla nebo nemohla, musím si to nějak zařídit.
Když zavřete školy a školky, odnesou to až na výjimky ženy mnohem víc než muži. Jsou to častěji ony, kdo je nucen zvládat trojboj „školní výuka, péče o domácnost a vlastní práce k tomu“. Jsou to ženy, koho více ohrožuje existenční nejistota a zadlužení, což se týká hlavně samoživitelek. Z rodičů jsou to matky, které současnou situaci častěji odnášejí depresí.
Přísloví praví, že k výchově jednoho dítěte je potřeba celá vesnice. U nás jsme schopni do role celé vesnice obsadit bez skrupulí jednoho člověka — matku.
Do funkcí, kde se rozhoduje, naopak ženy obsazujeme minimálně. Často se mluví o tom, že je to chyba, protože ženy jsou empatičtější, méně konfliktní a díky tomu kultivují prostředí. Data (za poslední rok o jejich významu něco víme!) ale ukazují, že je to nesmysl. Ženský mozek se od mužského v podstatě neliší, neliší se ani naše vrozené talenty a schopnosti. Co se ale liší zásadně, je ženská životní zkušenost. Potřebujeme, aby byl její hlas slyšet na všech rozhodovacích úrovních.
Anna Kšírová, lékařka
COOLna 
Napsat komentář