COOLna

Co je největší environmentální výzvou současnosti?
Podle mě je to prudký růst globální lidské populace. Všechny ostatní environmentální výzvy se od tohoto základního trendu přímo či nepřímo odvíjejí. Populační růst má od poloviny 20. století podobnou dynamiku jako šíření virů v epidemické fázi – abych použil přirovnání k něčemu, co je teď bohužel vysoce aktuální. Navíc posledních sedmdesát let ve světě klesá chudoba, takže rostou průměrné nároky lidí na potraviny či nerostné suroviny. Tyto nároky lze vyjádřit různými indexy, jako je HDP na hlavu, nebo je přepočíst na spotřebu energie, která stále ještě pochází především z fosilních uhlíkatých zdrojů. A hned jsme u jedné z příčin současné klimatické změny.

Pokud chceme spočítat „environmentální stopu“ lidstva a její změny v čase, je potřeba populační růst násobit právě individuální spotřebou. Je to úplně jednoduchá, ale ve skutečnosti naprosto šílená rovnice. Takový vývoj nemůže Země dlouhodobě unést: planeta nám prostě začíná být malá. Nejen metaforicky, ale doslova.

V důsledku dochází k drastické přeměně přírodních stanovišť a starobylých, dlouhým soužitím přírody a civilizace vzniklých kulturních krajin na rozsáhlé homogenní plochy moderního průmyslového zemědělství, na intenzivní pastviny, doly… Zároveň dochází k homogenizaci živé přírody vlivem dálkových biologických invazí.

Tyto faktory osobně pokládám za více alarmující než samotnou klimatickou změnu. Homogenizace a ztráta biodiverzity totiž snižují schopnost celého systému pružně reagovat. To znamená, že zesilují dopad nejen klimatických, ale obecně jakýchkoli změn. Zvlášť pokud jsou příliš rychlé. Prudké a nepředvídatelné změny jsou přitom základní vlastností současného světa. A myslím, že by se k tomu mělo dodat, že to platí jak o změnách environmentálních, tak technologických a společenských. Všechny jsou totiž těsně a na mnoha úrovních provázány.

Napětí roste nejen ve světě „tam venku“, ale i v našich duších, jestli si to tak můžu dovolit říct. Nejspíš proto je globální populační růst pro Západ kostlivcem ve skříni, o kterém se raději nemluví. Museli bychom totiž dojít k závěru, že máme nesmírně závažný problém, nad nímž ovšem postrádáme kontrolu – protože je především problémem někoho jiného. A takové poznání se radikálně neshoduje s étosem Západu, kdy se nemůžeme zbavit pocitu, že jsme nějakým mystickým způsobem stále ještě „pupkem světa“, a zároveň nutkavě svalujeme vinu za všechny světové neduhy sami na sebe a na své předky. Jsou to dvě strany téže mince. Onou mincí je podle mého soudu mindrák někdejších suverénních pánů světa – jakási ponurá nervozita a melancholie zchudlých šlechticů.

biolog a paleoekolog Petr Pokorný