Rodíš se do RODINY. Odcházíš v kruhu BLÍZKÝCH. Celý život jsi NĚKÝM obklopen. A přece,“ odmlčel se Stephen Hawking, „je člověk mnohdy sám.“
Načež dodal: „Druzí lidé Ti sice mohou stát po boku, ale žádné kroky za Tebe nemohou učinit. Už jako dítě poznáváš, jak je to nesnadné. Musíš sám dělat chyby, sám přijímat tresty, sám čelit překážkám, sám se učit je překonávat… Druzí Tě mohou obejmout, podpořit, politovat, vyslechnout, ale nakonec jsi stejně sám na všechny ty křeče v žaludku, kdy stojíš před novou výzvou, na výčitky, že jsi je mohl zvládnout lépe, na závist okolí, když je zvládneš dobře. Sám jsi na všechny své pochybnosti, na hledání sebemenší síly, když jsi dole a nikdo Ti nevěří, na veškerou tu osamělost, jež ale vytváří Tvou osobnost.“
Stephen Hawking přežil prognózy lékařů o více než padesát let. Poznal moc lidského mozku a myšlenky, přijal život dokonce tak, že o sobě mluvil jako o šťastném člověku, a zanechal tu poselství, které mně pomáhá, kdykoli zajde slunce za mraky. Stephen říkal: „Nezapomeň, že v té chvíli nenastala tma. To slunce dál svítí. Stačí jen ty mraky odstranit.“
Petr Casanova
COOLna 
Napsat komentář