COOLna

Pavoučí jed zatím není příliš prozkoumaný. Uplatnění přitom může mít jako bioinsekticid i při vývoji léků.

Zabýváte se pavoučím jedem. Proč jej zkoumat?
Je to koktejl mnoha látek, zejména peptidů a proteinů. Látek v jedu je enormní množství a každý druh pavouka má jed jiný. Tyto látky mohou mít potenciálně mnohé využití, třeba jako bioinsekticidy nebo při vývoji léků. Třeba v australské laboratoři profesora Glenna Kinga, který je jedním z předních světových odborníků na studium pavoučích jedů, vyvíjejí lék na mrtvici. Pavoučí jed přitom ještě není příliš prozkoumaný. Známe na 50 tisíc druhů pavouků, ale jedy jsou prozkoumané jen u zlomku z nich.
Je pravda, že v souvislosti s jedovatými pavouky si většina lidí představí právě ty velké druhy, jako jsou sklípkani nebo černé vdovy, a ti se také nejčastěji zkoumají, jelikož jsou toxicky významní a jedovatí pro člověka. Ale až na výjimky jsou jedovatí všichni pavouci – všichni mají jedové žlázy, nicméně většina není pro člověka nebezpečná. Jelikož jsou drobní, nejsou ani schopni prokousnout lidskou kůži, případně jejich jed není určen na to, aby byl toxický pro člověka.

dva roky pojede zkoumat do Austrálie.
„Pavoučí jed zatím není příliš prozkoumaný. Uplatnění přitom může mít jako bioinsekticid i při vývoji léků,“ vysvětluje výzkumník Masarykovy univerzity.

Jelikož člověk přišel z Afriky, kde je přece jen víc jedovatých pavouků, jedna z hypotéz říká, že arachnofobie je dědictvím po našich předcích.
Vzhledem k tomu, že pracujete s jedovatými pavouky, asi nepatříte k těm, kteří si nosí práci domů…
To ne (směje se). I když jako malý jsem choval spoustu terarijních zvířat od pavouků přes brouky a hady. Co jsem tento obor začal studovat a pak se mu věnovat profesně, už doma žádná zvířata nemám.

Zabýváte se pavoučím jedem. Proč jej zkoumat?
Je to koktejl mnoha látek, zejména peptidů a proteinů. Látek v jedu je enormní množství a každý druh pavouka má jed jiný. Tyto látky mohou mít potenciálně mnohé využití, třeba jako bioinsekticidy nebo při vývoji léků. Třeba v australské laboratoři profesora Glenna Kinga, který je jedním z předních světových odborníků na studium pavoučích jedů, vyvíjejí lék na mrtvici. Pavoučí jed přitom ještě není příliš prozkoumaný. Známe na 50 tisíc druhů pavouků, ale jedy jsou prozkoumané jen u zlomku z nich.

Které zajímají vás?
Zabývám se specifickými pavouky, kteří se zaměřují na určitý typ kořisti. Většina není vybíravá a loví, co je dostupné. Existuje však úzká skupina pavouků, kteří jsou vybíraví a loví nebezpečnou kořist jako mravence, jiné pavouky nebo termity. Aby byli schopní takovouto kořist ulovit, musí na to být adaptovaní. Jedna z účinných zbraní je právě jejich jed, který však působí jen na kořist, kterou se živí. To je z evolučního hlediska velmi zajímavé, proto se touto problematikou podrobněji zabývám.

Překvapilo mě, že v laboratoři máte malé pavouky, kteří mají třeba jen centimetr.
Je pravda, že v souvislosti s jedovatými pavouky si většina lidí představí právě ty velké druhy, jako jsou sklípkani nebo černé vdovy, a ti se také nejčastěji zkoumají, jelikož jsou toxicky významní a jedovatí pro člověka. Ale až na výjimky jsou jedovatí všichni pavouci – všichni mají jedové žlázy, nicméně většina není pro člověka nebezpečná. Jelikož jsou drobní, nejsou ani schopni prokousnout lidskou kůži, případně jejich jed není určen na to, aby byl toxický pro člověka.

Žijí u nás jedovatí pavouci, kteří jsou pro člověka nebezpeční?
Asi nejvíc se mluví o zápřednici a stepníkovi. Ti dokážou člověka bolestivě kousnout, ale jejich jedovatost a následky po kousnutí jsou zpravidla na úrovni bodnutí od včely. Pokud člověk není vyloženě alergický, reakce nebude nijak fatální.

Už vás někdy pavouk kousl?
To se mi nestalo. Většina ani nemá motivaci člověka kousnout, primární obrana je pro ně snaha uniknout. Kousnutí je až poslední možnost.

Proč se podle vás hodně lidí pavouků bojí a mají z nich až panický strach, když většina z těch, se kterými se potkáme, pro nás není nebezpečná?
Jsou na to určité hypotézy, které se tento strach snaží vysvětlit i z evolučního hlediska. Jelikož člověk přišel z Afriky, kde je přece jen víc jedovatých pavouků, kteří jsou potenciálně nebezpeční i pro člověka, jedna z hypotéz říká, že je to dědictví po našich předcích, kteří měli naučenou averzi vůči nim. V Evropě však strach z pavouků určitě není opodstatněný.

Ondřej Michálek, Ústav botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity