COOLna

Vaší misí je upozorňovat na chybnou interpretaci stop a důkazů v procesu trestního řízení. Děláte semináře pro znalce a kriminalisty jste evangeličkou tzv. Bayesova teorému, který umí efektivně vyčíslit pravděpodobnost různých jevů. Proč je to tak důležité?

Protože jako lidé jsme evolučně stavění na jednoduchý svět, na malé skupinky lidí a jednoduché toky informací Náš mozek pořád používá ty jednoduché pračlověčí principy, rychle se rozhodnout a jednat: Fight or Flight or Freeze or Fawn.

Bojuj. Ztuhni – dělej, že jsi mrtvý. Uteč. Nebo začni zlu podlejzat.

A hlavně se rozhodni rychle! A proto se bojíme meningokoka, teroristy, úchyláka, lítání, očkování, jízdy ve výtahu, ale vůbec nám nevadí zbodnout každý den buřta a pytel brambůrků a čtyři piva před televizí a zapálit si k tomu cígo, i když tohle nás sejme tisíckrát pravděpodobněji než ten terorista. Současný svět náš mozek „nedává“. Neumíme věci správně uchopit, odhadnout, analyzovat, a hlavně ani netušíme, že to neumíme. Příklad. Když předpokládám, že holky a kluci se rodí stejně často, a pak se zeptám: „Novákovi mají dvě děti, z nichž jedno je určitě chlapec. Jaká je pravděpodobnost, že Novákovi mají dva syny?“ Většina lidí řekne, že poloviční. To ale je špatně, správně je jedna třetina.

Protože jsou-li v rodině dva sourozenci, pak poměr stejnopohlavních párů (kluk kluk nebo holka holka) je 50:50 k párům oboupohlavním (holka kluk, kluk holka). Takže když se vyloučí sourozenecké ryze dívčí páry, je pravděpodobnost kluk + kluk třetinová.

Správně. Ale když se zeptám: „Novákovi mají dvě děti, z nichž jedno je určitě chlapec Richard. Jaká je pravděpodobnost, že Novákovi mají dva syny?“ skoro každý řekne, že to je přece to samé. Ale není. Z pohledu pravděpodobnosti ne. Tady to je něco pod těmi padesáti procenty, čím vzácnější jméno, tím víc se to blíží polovině.

Vysvětlení je složitější a zakládá se na statistikách četnosti jmen v populaci. Hlava to nebere, vzpírá se tomu věřit, ale je to tak, když využiji dostupné informace. Pro evoluční úspěch je zrovna tohle jedno, ale v informačním a příčinném propletenci 21. století sakra záleží na tom, jestli je něco třetina, nebo polovin. My v normálním životě vůbec neumíme pracovat s pravděpodobnostmi, jen si myslíme, že jo – ale to jsme vedle jak ta jedle. Náš mozek jede postaru. Máme v mozku vyšlapaný chodníček, schéma. Lednička. Bílá. Mléko. Kráva. Mozek neudělá ten druhý krok. A takováhle schémata máme v hlavě na všechno.

Myslím, že než děti učit třeba složité větné rozbory, je absolutně nezbytné naučit je chápat, jak funguje jejich mozek. Kdy se mohou spolehnout na intuici a kdy je dobré přibrzdit, think twice! Podívat se na to z jiného úhlu. Něco si spočítat. Bohužel, většina lidí jede pořád na první dobrou. Když je něco „málo pravděpodobné“, někdo to zveličí, jiný existenci malého rizika úplně potlačí. Klasický případ – létání. Jedni si jakékoli riziko nepřipouštějí, druzí jsou strachy bez sebe, protože „umírá čím dál víc lidí, letadla padají a ti teroristi!“ Pravděpodobnost, že umřeme po pádu letadla, je skutečně velmi malá, ale není nulová. Podobně to funguje u očkování. Ode zdi ke zdi.

V běžném životě z toho jsou nedorozumění, nepříjemnosti, přehnané strachy, xenofobie, v kriminalistice a medicíně jde přímo o život, že?

Tam to má fatální dopady! Lékaři ve světovém měřítku zabíjejí nechtěně špatným rozhodnutím tisícinásobně víc lidí, než kolik jich zemře při leteckých neštěstích. Ve forenzní vědě to ničí životy jinak. Chceme být spravedliví, ale spravedlnost nenaplňujeme. Analytické myšlení si s těmito situacemi poradí podstatně lépe… Navíc, když člověk chytá „svého“ vraha, je těžké se podvědomě nepostavit do role spravedlivého, který dohoní a usvědčí zločince. A vzniká zcela nevědomá tendence interpretovat i nejednoznačná data tak, aby posilovala nějakou „moji“ verzi, o které třeba ani nevím, že je moje. Mozek se k něčemu přiklání a já to netuším – pecka, co?

Sílu důkazu je potřeba vždycky vyjádřit číslem, nikoliv slovně. Znalec se musí držet pouze technických věcí a nevynášet žádné soudy.

Z dlouhodobé zkušenosti se ukazuje, že nejúčinnější a nejspravedlivější cestou je takzvaná bayesovská interference. Je to ale geniálně jednoduchý, logický a univerzálně aplikovatelný přístup k informacím.

Pokud lékař, soudce, vyšetřovatel umí problém správně rozebrat, postavit proti sobě hypotézy, jak všelijak lze vysvětlit existenci určitých důkazů nebo příznaků, a pak propočítat pravděpodobnost jednotlivých tezí, získá tzv. Bayesovy faktory, což je vlastně velmi precizně stanovená váha důkazů. Jinak se totiž i experti často uchylují k slovnímu vyjádření míry pravděpodobnosti, jenže to, jak lidé vnímají, co to znamená „možné“, „skoro jisté“, „nelze vyloučit“. je strašlivě různé. Bayesovký přístup se dá naučit, a když ho dostanete do krve, můžete to dělat automaticky. V medicíně to zachraňuje tisíce životů, v trestním řízení chrání nevinné, své nezastupitelné místo má i v manažerských rozhodnutích, v prognostice.

Byl případ, kde se znalci bili navzájem svými posudky, ale takovouto vskutku složitou věc rozlousknete jen bayesovskou sítí a matematickým vyjádřením nejistoty. Bayesián se bude ptát, ptát a zase ptát. A bude chtít čísla, nebo aspoň jejich odhady, žádné dojmy.

Jak se mění u člověka po smrti hladina draslíku? Stoupá, ale jak rychle za různých podmínek po přirozené smrti? Jak variabilní to je v běžné populaci? A jak je to u osob, kterým je předtím podáván draslík v infuzi v rámci léčby? Jsou další faktory, které to ovlivní? Jak? U jakého procenta pacientů? A jak se zacházelo se vzorkem? A tak dále. K exaktnímu výroku by musel existovat ideálně srovnávací reprezentativní vzorek lidí zabitých draslíkem. A to se dělá blbě, že jo. Biologie ale jistě nabízí i možnosti, jak to modelovat. Až když tohle všechno uvážím a bayesovsky zasíťuju, dostanu solidní odpověď. Ale jen z toho že v nějakém vzorku nějak změřím koncentraci draslíku a zdá se mi nepřirozeně vysoká, nemůžu dělat závěry o vraždě.

Díky reverendovi Thomasi Bayesovi a následně matematikovi Pierru-Simonu Laplacepvo, který na Bayese před těmi dvě stě padesáti lety nezávisle navázal, můžeme být mnohem, mnohem spravedlivější.

Každý se bojí, že jde o drsnou matematiku, ale ne, jde především o způsob uvažování.

forenzní genetička Halina Šimková