COOLna

Postupně jsem zjišťovala, že celá řada dovedností, které jsem si osvojila při vedení dospělých v mých týmech, se dá jen s malou obměnou použít i při komunikaci s dětmi. Stále jsem si ale říkala, že je to možná jen můj dojem, že jsem momentálně ve své sociální bublině. Když jsem se po „rodičáku“ opět plně vrátila do byznysu, zacvaklo to vše krásně do sebe. Pozorovala jsem už naplno, jak manažeři i rodiče stále dokola popisují tatáž témata. Možná používají kapku jinou terminologii, možná dávají najevo jinak svou nejistotu. A přesto si kladou podobné otázky: Jak dosáhnout cíle (ať už jím je uklizený pokoj nebo zrealizovaný projekt?) Jak lidi motivovat? Jak to zařídit, aby mě respektovali? Za co jsem odpovědný já a co mohu vyžadovat po ostatních? Jak si stanovit priority?

Zkrátka dobrý lídr a dobrý rodič stále hledá určitou rovnováhu mezi zájmy jednotlivce a zájmy skupin. Musí komunikovat, musí naslouchat. Musí ale umět i rozumně nastavit hranice. Zkrátka podobností je celá řada a jen obtížně se vměstnávají do jediné odpovědi.

Uvědomila jsem si, že mnohdy i o projektech mluvíme jako o dětech. „Stáli jsme u zrodu projektu. Máme za sebou první krůčky. Prodělali jsme porodní bolesti. Udělali jsme školáckou chybu.“

Proč lidé pohled na práci a na rodinu striktně oddělují?

Historikové tvrdí, že k oddělení došlo vlivem průmyslové revoluce, kdy se do práce začalo docházet mimo domov, a tak se tyto světy začaly oddělovat. V zásadě je to docela jedno. Otázkou spíš je, proč na tom trváme i v době, kdy se bavíme o průmyslu 4.0 a naprosto se změnil kontext společenský, kulturní i hospodářský. Dost možná je to tím, že ve skutečnosti více naplňujeme nějaké předepsané role, než „jen“ žijeme. Přečteme si, jaký má být správná máma, je toho plný internet. Dozvíme se například, že správná matka se usmívá, i když je smutná a neodpočívá nebo když je unavená. A tak se to snažíme naplnit. V práci dostaneme popis pracovního místa, kde je řečeno, co máme dělat. K tomu připojíme nějaký ten návod, jak to dělat jedině správně. A zase se to snažíme naplnit. Chodíme domů a do práce a plníme role. Ale tak trošku se z toho celého vytrácíme my sami. Vytrácí se to, že jsme jedineční, že i my máme nějaké potřeby, že žijeme jen jeden život. Nezřídka se doženeme k vyhoření, protože ignorujeme sebe a dělíme nedělitelné. I proto se snažím, aby život byl uchopen jako celek v jedinečném kontextu.

Projekt či dítě je na nás životně závislý a navíc ne všechno běží podle našich ideálních představ. Neuvěřitelně rychle se učíme. Dokážeme pracovat s chybou a postupně na to zapomeneme, až se začneme bičovat za každé selhání. Postupně jak nám dítě – projekt zraje, osamostatňuje se. My si musíme jako rodič – leader stále nově definovat svou roli, své místo síly. To, co bylo vyloženě žádoucí u batolátka, je u školáka trochu „pruda“ a v přístupu k puberťákovi je už vyloženě škodlivé. Stejně tak role lídra se s vývojem projektu proměňuje, nebo by se alespoň proměňovat měla., což končí vylétnutím z hnízda, respektive nástupnictvím ve firmě. S důvěrou nechat druhé dělat to nejlepší, co dokážou, nezasahovat.

Uvědomila jsem si, že je důležité i „Já“. Jen těžko můžeme vstupovat do vztahů s druhými, pokud nemáme jasno, kým jsme my sami. Jaké jsou naše kořeny, hodnoty a přesvědčení a také to, jaké role zastáváme a mnoho dalšího.

Je důležité se zastavovat, vnímat, co je „jejich“ a co jsou nějaké nabírané „mělbychy“. Aby postupně jedinec pochopil, jak žít život nejen v těchto dvou rolích skutečně za sebe, a ne podle očekávání druhých, nebo snad podle nějakých seznamů a návodů.

Muži se snaží kopírovat mámu, což je špatně. Dítě nepotřebuje mámu a nepovedenou kopii mámy, ale dva autentické rodiče.

Michaela Holišová, koučka, mentorka, lektorka, manažerka, matka a autorka knihy Rodič leader