COOLna

Životy, které žijeme, nechceme jen utrácet vážnými věcmi, chceme se smát, chceme si hrát. Nezdá se nám dobré budovat kariéry mezi dětstvím a dospělostí, nemyslíme si, že je to třeba. Stejně jak je nutné brát děti jako individuality s jejich přáními a potřebami, myslíme si, že dospělé není třeba brát jako skupinu lidí, kteří odrostli „dětským střevícům“ a nastal pro ně čas smrtelné vážnosti. Většinu lidí baví si hrát, baví to děti, baví to i dospělé, tak proč jim to upírat?

Respektujeme, že každého baví něco jiného, každý se chce ve svém životě věnovat něčemu jinému. Nesuďme lidi na základě toho, že se chovají dětinsky, ono to totiž mnohdy není dětinské, ale spíš dětské chování…Ale je opravdu jen dětské? Nejsou to jen zažité stereotypy, které nás nutí každého škatulkovat? Chovat se dětsky může znamenat umět si život užívat a to je spíše hodno obdivu než odsouzení. Na druhou stranu ale nemůže nikdo nikoho nutit, aby se choval tak, jak mu to není milé.

Vždyť oni na to přijdou, že hrát si je zábavnější, než se mračit.

Jde o celkové pojetí života. O přístup k jeho žití, o umění užívat si všech jeho okamžiků. Není totiž ta dlouhý, abychom mohli jeho jednotlivé částečky zahazovat, Není dost času na plnění jedné povinnosti za druhou a není dost času na dlouhé mračení. Není čas na falešnou morálku, na dodržování nesmyslných pravidel. Dejme tedy na slova Emmy Goldman, že pokud nemůžeme v téhle revoluci tancovat, není to naše revoluce. A tancujme a bavme se a přibližujme se tím krůček od krůčku k revoluci, nehledě na moralizující pohledy kolem nás.

Nechceme, aby se z našich životů stalo přežívání! Vyplňme je tedy zábavou a hrou, protože netrvá věčně a žádný ráj nás nečeká. Je to to jediné, co máme Nenechme si to tedy vzít!

Přímá cesta: Anarchofeminismus v každodenním životě