Myšlenka výjimečného významu volného času přitom není nijak nová. Setkáváme se s ní už v Platónově myšlení. I pro něj platilo, že teprve ve volném prostoru nezatíženém stereotypními úkony může člověk dosáhnout skutečného sebe‑přesažení, skutečné hloubky. Zásadní rozdíl je ovšem ve skutečnosti, že zatímco pro Platóna byla tato možnost aristokratickou výsadou nemnohých, v současnosti se, jak se zdá, má týkat nás všech, nebo alespoň naší velké většiny.
Volný čas se tak stává esencí lidského života. Jedinou jeho částí, která skutečně stojí za pozornost a ospravedlňuje jinak monotónní a bezvýznamné přežívání všedních činností a úkonů. Právě proto je většinová pozornost médií soustředěna na volnočasovost, na motivy nevšednosti a neobvyklosti. Náš status ve společnosti je přímo úměrný přitažlivosti našeho volného času – nebo alespoň virtuálního obrazu, který o něm dokážeme zkonstruovat.
Fotografie z exotické dovolené je fajn, výrazně však získává na ceně, pokud je doplněna o další hodnotu unikátnosti či hlubšího smyslu. Pokud jste trávili léto v Thajsku, neudělali jste chybu. V případě, že to bylo mimo klasické turistické destinace a opepřeno zážitkem aktivního sportu, autentického soužití s domorodci či charitativní aktivitou, postoupili jste již mezi mistry volnočasovosti.
Sebekratší odpočinek má být aktivní a co do svých forem pokud možno maximálně vynalézavý. Ke slovu se pak dostávají především ty motivy, které věrně odrážejí sebe‑porozumění člověka středu. To, kým je, nebo spíše kým by chtěl být.
Pravé hody těchto motivů můžeme dnes zastihnout například na velkoměstských sousedských slavnostech, které získávají stále větší popularitu a slibují, že při nich zažijeme veřejný prostor „jinak“. V jejich pozadí stojí myšlenka „oživení“ města, které je ve své všední podobě vnímáno jako nedostatečně živé. Teprve vpád inscenované volnočasovosti do veřejného prostoru tak vykupuje město z jeho stereotypní mělkosti.
Ulice, obvykle tupě sloužící jako dopravní tepna, je ozvláštněna záborem a osazena retardéry stolků, křesílek, grilů, stánků a provizorních jevišť. Toto přerušení provozu je vnímáno jako veselá exploze autenticity. Řidič, který by snad nechtěl radostné vykolejení přijmout a dožadoval by se průjezdu, neprozřel a zůstal na straně šedi.
V sousedské slavnosti jde ale o mnohem víc než jen o narušení plynulé dopravy. Obdivuhodným způsobem totiž převrací nejvlastnější charakter velkoměsta, totiž jeho anonymitu. To, co dnes vnímáme jako nezadatelné soukromí, je výdobytek velkoměstské kultury devatenáctého století. Pod heslem Stadtluft macht frei, tedy městský vzduch osvobozuje, se tato anonymita stala jedním ze základních činitelů v postupném procesu posilování individuální svobody.
Představa sousedské pouliční slavnosti je tak vlastně předstíraným popřením této městské anonymity – nostalgickým vnesením romantizovaného venkova a maloměsta do kulis metropole. Okamžikem, ve kterém se zaměstnanci nadnárodních korporátů jako mávnutím kouzelného proutku mění v bodré venkovany, důvěrně zdravící svého pekaře, pošťáka i četníka.
S reálným maloměstem a venkovem ovšem tato hra nemá prakticky nic společného. Kdyby se měla sousedská slavnost proměnit v každodenní realitu, byla by pro velkoměstského člověka stejně nesnesitelná jako náves, na které každý důvěrně zná naše špinavé prádlo. Sousedská vřelost a intimita pouličních slavností nemá nikdy přerůst přes jejich přesně určenou hranici. Skutečný okruh loajality velkoměstského člověka totiž netvoří sousedé z jeho ulice a čtvrti, ale spíše spolužáci, kolegové z práce a přátelé ze sociálních sítí.
Při bližším pohledu se sotva zbavíme tušení, že zmiňovaná exploze radostné autenticity je poněkud schematická a předvídatelná. Už samotná skutečnost, že celý tento festival jinakosti je pečlivě naplánován, načasován a ve velkém měřítku organizován skupinou několika svých administrátorů, nesvědčí o vysoké míře bezprostřednosti.
Pevného schématu se ale nakonec drží i nejrůznější drobné ornamenty tohoto městského oživení: hudební produkce, občerstvení, oblečení a doplňky, dokonce i úsměvy a útržky hovorů – to vše podléhá jakési nepsané úmluvě, vytváří konvenční soustavu toho, co příslušníci středu považují za dostatečně alternativní a cool.
Domáckost hraje v případě občerstvení prvořadou úlohu. Za ní ovšem nezaostává ani zdravotně ekologická motivika, bez které se dnes žádný příslušník středu neobejde. Díky své nedotknutelnosti je toto téma navíc bezpečnou oázou souladu.
Posledním motivem, který by neměl při volbě potravin na sousedské slavnosti chybět, je pak dostatečná etnická pestrost, která názorně podtrhne tolerantně inkluzivní a zároveň světácký charakter dění. Důraz na tradiční povahu lokálních specialit tak působí kouzlem nechtěného: jako by se opět k životu probouzel duch dávno vyvanulého orientalismu. Cizinec přestává být jedním z nás a stává se opět reprezentantem exotického typu. Pomocí svých tradičních pokrmů se stává zvěcnělým folklorním ornamentem události.
I v tomto detailu se nakonec odhaluje základní mechanismus každé touhy po nevšednosti: jejím neodvratným výsledkem je ustavení nového stereotypu. Přesněji řečeno – to, co právě dnes pokládáme za nevšední, je už nutně předpřipravenou formou, sdíleným stereotypem určité společenské třídy. Nejfádnějším a nejdavovějším fenoménem je iluze o vlastní odlišnosti a výjimečnosti.
Skutečná nevšednost se od této prefabrikované liší především tím, že ji nelze zkonstruovat a ani zužitkovat jako módní doplněk. Přichází do našich životů jako nezvaný a obvykle i nevítaný host a záhy zase odchází svou vlastní nezachytitelnou cestou, zatímco nás zanechává vykolejené a usilující o opětovné nastolení našich bezpečných životních stereotypů.
Jáchym Gondáš
COOLna 
Napsat komentář