COOLna

Divadla v Česku sice mají několik smutných měsíců zavřeno, navzdory tomu v pátek 26. února uvedlo Švandovo divadlo premiéru. Pouze online, ale i tak stojí tato inscenace za pozornost. Jmenuje se AI: Když robot píše hru. Její název říká všechno – jde o první divadelní kus v naší historii, který od první do poslední řádky nesepsal člověk, ale umělá inteligence. Přitom 25. ledna jsme oslavili sto let od prvního uvedení legendární Čapkovy hry R. U. R., v níž se roboti poprvé představili světu.

Příběh o robotích radostech i starostech v lidském světě, který údajně připomíná moderní verzi Malého prince, vznikl ve spolupráci Švandova divadla, DAMU a Matematicko-fyzikální fakulty UK. Zadání obstarali lidé – vytvořili hlavní postavy, vymezili místo a dobu děje a napsali úvodní dialogy. Následně ale převzal práci počítač a začal dialogy algoritmicky rozvíjet – v zásadě na podobném principu, jako když se bavíte s digitální asistentkou Siri od Apple, jen chytřeji, protože téma dialogu bylo mnohem užší.

Podle dramaturga Davida Košťáka byl sice nutný neustálý dohled, ale celkově počítač odvedl dobrou práci: „Občas prohodil ženské a mužské postavy nebo na něčem ulpěl, takže dialog ztratil smysl. Na rozdíl od někdy svéhlavých živých autorů ale stačilo počítači ukázat místo, kde ztratil nit, a on začal od příslušného bodu hned vytvářet text nově.“ Živí divadelníci pak dialogy seřadili, aby dávaly smysl jako ucelený text.

Nejde o první zdejší literární projekt, který stvořila umělá inteligence. Prvenství (aspoň v mainstreamové sféře, v soukromých studiích toho možná vzniká víc) patří projektu Digitální spisovatel, s nímž už v závěru loňského roku přišel Český rozhlas. Počítače sepsaly pět povídek různých žánrů (detektivka, milostný příběh, horor apod.) a poslechnout si je můžete na webových stránkách projektu v podání Jana Ciny, Filipa Kaňkovského nebo Matěje Hádka a dalších herců.

Jak může počítač napsat povídku, která má hlavu a patu? Mohou za to neuronové sítě, jež se používají pro takzvané strojové učení. Dnes něco podobného nosí skoro každý v kapse – na tomto principu totiž pracuje i umělá inteligence vylepšující fotografie a výkon moderních chytrých telefonů. V tomto případě jen neuronová síť posloužila při vymýšlení příběhů.

„Vytvořili jsme databázi 50 tisíc různých knížek, které jsou běžně k dispozici,“ vysvětluje expert na umělou inteligenci Jan Tyl, jenž se na Digitálním spisovateli podílel. „Pak napíšeme jednu větu a počítač se podle ní snaží příběh ideálně dotvořit.“ A nevedl si špatně – horor Chlapec a jeho pes má pozoruhodnou atmosféru a jazyk, v němž jako by se potkávali mistři žánru od Poea (1809–1849) po Lovecrafta (1890–1937) s lehce švihlými hříčkami Lennona (1940–1980) nebo Leacocka (1869–1944). Není to sofistikované dílo, ale jako první pokus obstojí.

Že by se – po tovární výrobě, call centrech nebo částečně i lékařské diagnostice – našel další obor, v němž stroje časem začnou vytlačovat lidskou práci? Pro většinu současných tvůrců je to noční můra, ale třeba unaveným dramaturgům a redaktorům, kteří se s přebujelými egy autorů potkávají den co den, by se taková představa mohla líbit. Lákavě to zní i pro technologické nadšence, protože autonomní tvůrčí činnost je pro ně nejdůležitějším důkazem vyspělosti umělé inteligence.

„Lidé si myslí, že umění je ohromně mystická záležitost – že vzniká z nicoty a stojí za ním geniální duch. Jenže ve skutečnosti mají mnohá umělecká díla jasnou strukturu a logiku, v zásadě je tvoří vzorce a algoritmy.“ V autorském psaní dělá umělá inteligence teprve nesmělé první krůčky, do jiného slovesného oboru už ale vtrhla ve velkém stylu – do překládání. Na něj du Sautoyův popis kreativního procesu sedí lépe – překladatel v mnoha situacích postupuje de facto algoritmicky a stroje toho umějí skvěle využít.

Kreativita chytrých strojů se ovšem neomezuje jen na umění slovesné – třeba v malířství už umělá inteligence zaznamenala taky velmi slušné úspěchy. Již na jaře 2017 v Amsterdamu s velkou slávou odhalili obraz, v jehož autorovi by i student prvního ročníku kunsthistorie hravě poznal slavného Rembrandta (1606–1669). Portrét vousatého muže ve středních letech nesl všechny znaky rukopisu barokního génia – byla tu typická práce se světlem, výraz tváře, vousy, černý klobouk a bílý límec, prostě jednoznačná záležitost.

Jenže ani Rembrandt, ani žádný jeho současník či žák ho nenamaloval – vznikl v počítači. Za projektem stál tehdy především Microsoft s technologií Azure. Chytrý software analyzoval všech 346 známých Rembrandtových obrazů a pečlivě vyhodnocoval tahy štětcem, světlo, barvy, pohled a výraz portrétovaných jedinců, texturu malby a další vlastnosti původních obrazů a ze získaných dat „vystřihl“ více než 168 tisíc miniaturních kousíčků. Výsledný obraz, který dostal název Next Rembrandt, vznikl jako digitální puzzle z nich.

Nejdůležitější úkol, jejž umělá inteligence tehdy dostala, bylo vyhodnotit, jak by asi holandský génius nový portrét pojal, kdyby jej opravdu maloval. Počítače tedy nezkoumaly jen typické použití barev, kompozici či geometrii obrazů, ale především zdánlivě nepodstatné detaily – třeba věk, pohlaví a sociální postavení portrétovaných osob, obvyklou vzdálenost mezi jejich očima, směr jejich pohledu či poměr velikosti částí obličeje. Podle kunsthistoriků odvedly skvělou práci.

A od té doby se „strojových“ obrazů vyskytlo víc – třeba koncem roku 2018 se první z nich prodal na proslulé aukci Christie’s za neskutečných téměř půl milionu dolarů. Autorem byla pařížská umělecko-programátorská skupina Obvious.

Patrně nejsnazším uměleckým oborem je pro umělou inteligenci hudba. Je to logické – stupnici tvoří pouze 12 půltónů a mezi nimi navíc panují jasně dané harmonické vztahy, což je pro stroj podstatně menší a přehlednější hřiště než v podstatě bezbřehá literatura nebo výtvarné umění.

Vygenerovat elektronickou melodii v jednoduchém rytmu je pro počítač hračka, čehož využívají autoři videoher či amatérští filmaři. Jenže umělá inteligence dokáže napodobit i typický styl klasických skladatelů, což vyžaduje podobný „vhled“ do jejich stylu a metod jako u Rembrandta. Ale i to jde – loni vznikla „nová“ skladba Antonína Dvořáka (1841–1904) Z budoucího světa, jejímž autorem je software AIVA. Za projektem stáli Češi Filip Humpl a Richard Stiebitz, kreativní ředitelé komunikační agentury Wunderman.

Rani Tolimat