COOLna

Nesnaží se totiž nic vyvrátit či odhalit, pouze popisuje, co má léta vychozené a zažité. Těžištěm svazku Praštěnej krávou jsou rozsáhlá vyprávění Cikánský král a Cikánské ženy, první z roku 1942, druhý z roku 1955.

Chtělo by se říct, že jde o úžasné čtení, ale to je u Mitchella obvyklé, to už známe z knih Nahoře ve starém hotelu, Tajemství Joe Goulda a Starý pan Flood. V Praštěnej krávou jde navíc o prvotřídní zábavu, kdy se čtenář nevěřícně potácí s úžasem, neboť takové příběhy by newyorskému kronikáři mohl závidět i Quentin Tarantino s bratry Coenovými dohromady.

Mitchell zná řadu podrobností, jež zajišťují reportáži důvěryhodnost, a především toto přátelství zajišťuje důvěru mezi tím, kdo píše, a tím, o kom se píše. Přičemž než došlo na samotné psaní, trvalo to kolikrát léta. Ale pojďme na předsudky, které nyní touží všichni odstraňovat. Šilhavý král Johnny říká: „Pro cikánskýho chlápka existujou jenom dva druhy zboží. Ztracený a neztracený. Všechno, co není přibitý, je ztracený.“

Zároveň však hájí romské obyvatelstvo podotknutím, že nikdo z nich by neukradl ropný vrt, jak to slyšel o jednom gadžovi – takové zcizení totiž nepatří mezi kapesní krádeže. Je to podivení stejného druhu jako přesvědčení, že nikdo nemůže nikomu vzít důl, známé z Járy Cimrmana. Nicméně postupme dál, neboť Johnny sází na stůl další klišé: „Nesnáším práci. Je mi z ní na zvracení. Kdybych si měl vybrat mezi stálou prací nebo vyhlazením, tak bych žadonil o vyhlazení.“

Neopomene přidat srdceryvný příběh z vlastní rodiny: „V roce 1941 byl každý z jeho synů donucen úředníky z oddělení podpory vzít práci v projektu Výboru pro pracovní příležitosti nazvaném ,Vezmi lopatu‘ a každý z nich omdlel krátce poté, co se v práci poprvé objevil: ,Cikánský mužský nejsou stavěný jako běžný mužský… To neznamená, že nechtěj pracovat s lopatou. To ne, dělali by rádi, ale musej myslet na svý zdraví.‘“ Co ještě se každému vybaví v souvislosti s Romy? Sociální dávky:

„Cikánští králové jsou autoritami přes pravidla všech možných podpor; vědí, jak pro své rodiny podporu získat a jak to udělat, aby na ní vydrželi.“ A poslední trumf: „To zásadní, čemu cikán oponuje, je nájem.“ Takže máme na výběr. Buď zavrhnout Mitchellovy reportáže jako ze starého světa, nebo si naplno uvědomit, kam jsme s korektností dospěli, když nás do současné reality musí uvádět 80letý text, jelikož tehdy se mohlo říkat, co bylo patrné, a tak, aby to bylo jasné. Nebo se můžeme chlácholit, že si to Mitchell vymyslel…