„Debaty o komplexních věcech často připomínají hraní šachů bez šachovnice. Ono to jde, lidi tak šachy občas hrají, ale je to strašně náročný!“ říká Ondráš Přibyla, vystudovaný teoretický fyzik, lektor nenásilné komunikace a zakladatel rok a půl starého projektu Fakta o klimatu, který vytváří pomyslné šachovnice.
„Naše vizualizace fungují jako kotvy, díky kterým se můžeme snadno vracet k tématu. Když kotvu nemáme, rozhovor rychle uteče k trivialitám – ke Grétě, k Číně,“ objasňuje vystudovaný teoretický fyzik a lektor nenásilné komunikace Přibyla, co svými klimatickými grafiky Fakta sledují. Jedna shrnuje vládní strategii pro adaptaci na změny klimatu, druhá porovnává výrobu elektřiny napříč EU, další zase vývoj teploty v Česku od roku 1961.
V týmu pracují programátoři, odborníci na vizualizace dat, expert na elektroenergetiku nebo vesmírný inženýr.
Všichni zatím pracují jako dobrovolníci, ve svém volném čase. Výsledky mají přesto špičkové. Minimálně tak usuzuje OSN a Učená společnost České republiky, kteří Faktům a Přibylovi udělili letošní Cenu za komunikaci globální změny klimatu.
Kdybychom se o Fakta pokoušeli před pěti lety, nebude to fungovat, doba nebyla zralá. Teprve se uzavírala Pařížská dohoda, vyjasňovala se komunikační vymezení, která my dnes používáme…Druhým důvodem je oblast našeho působení – začíná být jasná potřeba překladu mezi vědci a veřejností. Zatřetí je to tým. Máme třeba ohromně talentovanou Kristínu Zákopčanovou (také působí v týmu datařů Českého rozhlasu), která dělá vizualizace dat a má v tom hlubokou expertízu.
Na předávání ceny jsi mluvil o popularizaci a komunikaci vědy. Vy děláte to druhé. V čem je rozdíl?
Popularizace je v zásadě o tom, co je zajímavé, hezké, barevné. Kolik nervových zakončení má v nose pes, jaký udělat experiment, aby plamínek hořel zeleně… To lidi baví, dělá se to třeba na Noci vědců.
Komunikace vědy má pomáhat lidem zorientovat se ve světě, rozhodovat se. Jednotlivcům i společnosti jako takové. Potřebujeme, aby novináři, politici nebo úředníci chápali, co se děje. To často není zábavné a zajímavé, ale je to nutné k moudrým rozhodnutím. Trochu nepovedenou komunikaci vědy můžeme sledovat okolo probíhající epidemie.
Když jste začínali, museli jste do toho jít s nějakými předpoklady… Co jste zjistili, co jste museli revidovat?
Postupně začínáme chápat, proč to nikdo neudělal před námi. Je to těžší, než to vypadá.
Jak to?
Mysleli jsem si, že pozveme partu fakt chytrých lidí, uděláme hackathon, za šest hodin budeme mít web a ten budeme plnit. Nakonec nám spuštění první verze zabralo desetkrát víc času. Nečekali jsme, že to bude tak časově náročný projekt. Ono to na konci vypadá, že máme jednu pěknou grafiku, za ní jsou ale desítky a někdy stovky hodin práce. Musíme věci pochopit do mnohem větší hloubky, než je patrné z toho, co nakonec použijeme. Každá naše grafika je taková malá diplomka.
Můžeme to popsat na příkladu. Když si vezmu grafiku Potenciál vybraných způsobů snížení emisí v České republice, kde srovnáváte, jaký dopad na snížení emisí může mít změna chování jednotlivce a jaký změny systémové, co všechno za ní je od momentu, kdy se rozhodnete, že pokryjete právě tohle téma?
To je zrovna jedna z grafik, kterou jsem čekal rychle hotovou. Nakonec nám to od nápadu k dokončení trvalo rok – samozřejmě i proto, že to děláme ve volném čase.
Nápad přišel, když jsme slýchali otázky, jak mají lidé omezit svou uhlíkovou stopu. Já si ale říkal, že to je špatně položená otázka! I kdyby někdo žil jako úplný asketa, vytvoří ročně šest tun emisí na osobu, protože tady máme určitý systém výroby elektřiny, průmyslu, odpadového hospodářství… A i kdyby víc lidí zredukovalo množství spotřebované elektřiny, hnědouhelná elektrárna se nevypne. Individualizace a předání zodpovědnosti malým jednotkám nám brání vidět pákový bod změny v systému. Jak ale ukázat systémové změny, abychom se o nich mohli bavit?
Začal jsem črtat: tady dáme individuální, tady systémová opatření, a bude.
Pak jsme ale začali hledat data. Emise z automobilové dopravy jsou jednoduché. To je pár čísel. Změna jídelníčku je složitější – záleží, odkud se třeba to hovězí doveze, jestli ta kráva byla i na mléko… Takhle jsme se za chvíli brodili v detailech. Stejně jsme začali narážet u scénářů transformace energetiky, které jsou klíčové. Každá studie ale počítá s trochu jiným počátečním stavem, mají různé přepočtové koeficienty. Máme tedy vzít původní hodnoty z těch scénářů, nebo máme sjednotit výpočet? To je další rozhodnutí, které nejde udělat bez rozmyslu.
Do toho jsme řešili, jak to rozumně zobrazit. Víme, že v tomhle není možné udělat ideální rozhodnutí. My ale od začátku věděli, k čemu má grafika sloužit: aby se nad ní dalo porovnávat individuální a systémové, aby se nad ní dalo bavit. Rozhodnutí jsme proto uzpůsobovali tomu.
Když říkáš, „aby se nad grafikou dalo bavit“, co to znamená?
Grafiky slouží jako komunikační kotvy. Debaty o komplexních věcech často připomínají hraní šachů bez šachovnice. Ono to jde, lidi tak šachy občas hrají, ale je to strašně náročný! Šachovnici používáme, abychom redukovali komplexitu, mohli vidět, že když potáhnu střelcem sem, není to dobrý tah. Stejně tak potřebujeme vizualizaci, když se chceme bavit o emisích v Česku, abychom viděli a mohli si ukazovat na různé sektory a porovnávat je.
Vizualizace funguje jako kotva, díky které se můžeme snadno vracet k tématu. Když kotvu nemáme, rozhovor rychle uteče k trivialitám – ke Grétě, k Číně… Lidé diskutují o tom, o čem se diskutuje snadno, na co má každý názor. Komunikační kotvy jsou jedním z nástrojů redukce komplexity, které umožňují bavit se o komplexních věcech.
Jak mluvíš o scénářích, už to je příklad redukce komplexity. Scénáře jsou možností, jak z nekonečna možností vývoje vzít ty reprezentativní a srovnávat je mezi sebou. Tady máme tři možnosti, můžeme porovnávat. To je jako kdybych začátečníkovi v šachu nabízel, že může táhnout touhle figurkou sem, sem nebo sem. A on řekne, no mně se nejvíc líbí tah dámou, dává mně smysl. To je redukce komplexity.
Já se chtěl zeptat na pravděpodobnosti.
To je další skvělá otázka, která se týká metodiky. „Jaká je pravděpodobnost, že scénář nastane,“ není otázka, kterou si při práci se scénáři klademe. Scénáře nemají být prediktivní. Používám je pro rozhodování, takže musí dobře reprezentovat možné budoucnosti, které mohou nastat. V angličtině se říká plausible. Můžeme uvést příklad na covidu. V květnu spousta lidí říkala, že určitě existuje možnost, že na podzim přijde druhá vlna, proto se na ni připravujme. Není podstatné, s jakou pravděpodobností druhá vlna přijde. Pokud se shodneme, že ta možnost tady je, pak je to scénář, který bych měl například jako člověk zodpovědný za chod univerzity zvážit a říct, co udělám, abych se na druhou vlnu připravil.
Metodika práce se scénáři vychází z vojenského plánování a do precizní podoby ji vypracoval v 70. letech Shell. To z něj udělalo velkého hráče.
Každá práce s komplexitou musí nutně zohledňovat nepoznatelnost systému, takže nehledám jednu ucelenou teorii, ale užitečné kousky.
Obecně se lidi podle faktů rozhodují velmi málo. Ale stejně: přestože přesvědčování probíhá jinými mechanismy, než je poskytování faktů, je pro chování systému klíčové, jestli jsou v něm k snadno srozumitelná fakta k dispozici, nebo ne.
K dialogu je potřeba společný jazyk a sdílené významy, a tedy možnost opřít se o stejná data, stejné standardy měření a mluvíme-li o vizuálním jazyku, i standardy zobrazování. Když nemáme sdílená data a sdílený vizuální jazyk, ztrácí se v rozhovorech spousta času ujišťováním se o tom, z jakých dat druhá strana vychází nebo zda jsou dvě zobrazení dat srovnatelná. Hodně práce v tomhle dělá Mezivládní panel pro změny klimatu, my se to tady můžeme snažit ještě trochu posunout zejména v českém prostoru – a ono se to začíná dít. Naše grafiky používá Člověk v tísni pro vzdělávání učitelů o klimatické krizi, ale i vědci ve svých prezentacích, nebo lidé z byznysu na LinkedInu. Lidé z různých oblastí nemusí ověřovat data druhé strany, protože začínají sdílet datový a vizuální jazyk. A sdílený jazyk mění hru, která se hraje. Ale není to jen hra o veřejné mínění.
Veřejné mínění vytváří politiku, ale taky je politikou vytvářeno. Spousta věcí se prosadí bez ohledu na veřejné mínění nebo navzdory němu. Navíc moc nemají pouze volení politici, ale taky soudy, úřady, pravidla, která nejsou výsledkem veřejného mínění. My nehrajeme o to, aby veřejnost mínila o klimatu něco. Nehledě na to, že není obzvlášť ve facebookové době uhratelné, aby tolik jednotlivců začalo sdílet jeden pohled. Hrajeme o to, aby byl systém jako celek schopný zvládat výzvy, kterým civilizace čelí. Demokracie je postavená na pnutí mezi veřejným míněním a rozhodovací mocí, které je potřeba udržovat v kreativním napětí…
To znamená, že chcete kultivovat tohle napětí?
Přesně tak. Různé názorové skupiny budou existovat vždycky a konspirační teorie asi taky nikdy nevykořeníme. Podstatné ale je, jak se tato napětí ve společnosti projevují. Někdy můžou být i docela konstruktivní. A myslím, že poskytování srozumitelných dat je docela dobrá kultivace napětí.
Taky můžeme hrát roli intelligence agency. Nemyslím výzvědné společnosti, ale něčeho, co poskytuje orientaci nejenom po faktické stránce. Jací jsou na klimatické scéně hráči? Co chtějí? Kde jsou možné synergie?
Finmag
COOLna 
Napsat komentář