COOLna

Strach z neznámého či nepředvídatelného je ze všech strachů ten největší. Nemáme-li nad událostmi kontrolu, nemůžeme-li je ovlivnit, nevíme-li, co přijde a na co se připravit, rozbliká se v mozku pocit nejvyššího ohrožení. Potřebu jistoty, a tedy i řádu a dodržování pravidel, máme v genech. Souviselo to kdysi i s životem v pravěké tlupě a nutností spolupracovat, bez toho by náš jinak bezbranný prapředek ve světě dravějších, rychlejších a silnějších predátorů nepřežil. Nejvyšším trestem bylo tehdy vyobcování z tlupy, to znamená ztráta jistoty… Mozek se nám od té doby moc nezměnil, nejistota nás dodnes ničí.

Proč vnímáme společenskou nejistotu jako hrozbu? Jsme tak naprogramováni?
Protože nejistotu v nás vyvolávají hlavně neznámé a neuchopitelné věci, a těch se bojíme. Naše obavy pak ještě zesiluje pocit, že na události kolem sebe nemáme žádný vliv.
Takže mít strach z nejistoty je přirozené?
Žijeme v atmosféře strachu. Ze šíření koronaviru, z ekonomických, sociálních i psychických důsledků pandemie a souvisejících omezení. Máme možná pocit, že za strach bychom se měli stydět, jenže strach se u lidí vyvinul jako reakce zachraňující život. Podle přírodovědce Charlese Darwina měli právě ti jedinci, u nichž byl strach přítomen, šanci přežít a rozmnožit se. Ti, kteří se nebáli, se stali potravou. Na strach z nejistoty se tedy není potřeba dívat skrz prsty, protože se jedná o vrozenou reakci na nejistotu. Již z toho, že úplnou absenci strachu u psychopatů nazýváme poruchou chování, je evidentní, že mít strach je normální. Strach je emoce, jež je s námi od vzniku člověka. Je to fyziologická reakce na reálný podnět nebo na podnět očekávaný, které v nás vyvolávají nejistotu, zda zůstaneme během pandemie ušetřeni. Pokud nás tato emoce úplně neparalyzuje, není na tom nic špatného. Kdybychom totiž nemuseli řešit vážné životní situace, zmenší se nám schopnost je řešit. Obecně ale dnes civilizace ztrácí odolnost vůči nejistotě, z níž stres pramení. Stále více nám chybí flexibilita se na náročné životní situace adaptovat.

Jinak kvůli omezením souvisejícím s pandemií se například podle agentury Grafton Recruitment teď až 70 % Čechů potýká se strachem o udržení místa. Jelikož pracuji jako konzultant Státního úřadu inspekce práce, během pandemie zaznamenávám také nárůst udání pro porušení zákoníku práce. I zaměstnavatelé a právnické osoby jsou v nouzi, a čím je nejistota ve společnosti větší, tím větší jsou samozřejmě i třecí plochy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.

Kde je ta rostoucí nejistota ještě viditelná?
Jedním z projevů nejistoty bylo na jaře i vykupování obchodů, lékáren a skupování roušek, kdy se společenská nejistota promítla i do oblasti ekonomické. Mám ale dojem, že se to u nás ještě víc projeví v oblasti společenských vztahů. Pozitivně to proběhlo na jaře, když se semkly komunity a lidé nezištně pomáhali seniorům s donáškou nákupů nebo šili roušky, takže nejistota měla i pozitivní důsledky. Na druhé straně ovšem stoupl počet sebevražd v rozmezí 10 až 20 % a podle informací z Psychiatrické kliniky VFN v Praze je až třetinový nárůst úzkostných poruch a depresí vyžadujících další hospitalizaci. S vážnými psychickými problémy se léčí desetina Čechů, ale skutečný počet bude už asi vyšší. Kolegové z Národního ústavu duševního zdraví nyní zpracovávají výsledky opakované studie, jež porovnává údaje za stejné období před pandemií.

Odhadují asi třetinové navýšení výskytu psychických potíží.

Úzkost roste u žen rychleji. Nejspíš proto, že si muži nedělají tolik starostí o budoucnost, což je pravděpodobně dáno tím, že nerodí děti. Žena je k dětem přivázaná mnohem silnějším emočním poutem, a ten dopad nejistoty na ženy jako na skupinu je tudíž větší. Jinak nejistota se v době pandemie covidu-19 projevila i v oblasti, kde byste to možná nečekal, a tou je sexualita a intimita. Výrazně totiž poklesla nevěra a mimomanželské a mimopartnerské vztahy. A myslím, že to není způsobeno jen tím, že jsou lidé omezeni strachem z fyzického přenosu onemocnění. Lidé se nyní zřejmě více obávají ztráty partnera a ztráty stability. Tím, že společenská nejistota roste celkově, se nikomu nechce jít ještě navíc do párové nejistoty.

Hodně lidí si v takových chvílích automaticky představuje, jak to s nimi může dopadnout nejhůř. Údajně je to proto, že mozek není primárně stavěný na to, aby si odškrtl, že „tohle je v pořádku“, nýbrž na to, aby neustále hlídal, co nás teď nebo v budoucnu může ohrozit. Je to pravda?
Je to mimo jiné tím, že naše vědomí podle hesla „více krve na cvičišti, méně krve na bojišti“ nás neustále připravuje na přežití vážnějších situací, než jaké nás v životě mohou potkat. Podle některých vědců je to i příčina toho, proč se někdy lidem, kteří prokazatelně netrpí posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) ani neprožili válku, zdávají děsivé výjevy. Podle nich nás takto podvědomí připravuje na prožití noční můry v reálném životě. A je to zřejmě důvod, proč jsou populární horory a thrillery, v nichž se děje to, co bychom na vlastní kůži nikdy nechtěli zažít. Proč bychom se jinak dobrovolně vystavovali strachu?

Můžou se nejistota a stres stát součástí normálního života? Dokážeme se na ně adaptovat?
Je těžké to zodpovědět obecně, protože každý z nás je individualitou a má jinou strukturu osobnosti i temperament. Jinak bude snášet nejistotu sangvinik, tedy stabilní extrovert, a jinak melancholik, tedy labilní introvert. Je pravda, že náš mozek má stabilní mechanismy, jak se vyrovnat s některými druhy stresu a nejistoty. Těmto adaptačním procesům se říká habituace neboli přivykání, a jejich cílem je šetřit energii, neboť mozek je energeticky nejnáročnější orgán lidského těla a při své činnosti spotřebovává až 80 % naší energie. Proto nás evoluce obdařila habituací, při níž mozek přestává na některé druhy nejistot reagovat, aby energii šetřil.

Dobrým příkladem je zvonění noční tramvaje pod vašimi okny. Když přijedete z venkova na návštěvu do Prahy a ve 2 hodiny ráno vám tramvaj spustí pod okny tento příšerný zvuk, prudce se probudíte do plné bdělosti s razantní stresovou reakcí. Pokud ale budete na stejném místě spát rok, přivyknete si. Totéž se týká i přivyknutí na zápach pitevny nebo hluk sbíječky. Člověk je velmi přizpůsobivý a zvykne si i na smrt.

Také si všimněte, že většina vojáků z bojových jednotek nebo chirurgů šediví již v brzkém věku. Úředník si zase zvykne na to, že mu lidé nadávají a vyhrožují. To vše jsou adaptační procesy, kterým je možné přivyknout.

Chováme se prostě iracionálně a jsme ochotni obětovat mnohem víc nebezpečím, jež neznáme a nevidíme, protože nás víc děsí. Zatímco nebezpečí viditelná, která jsou přitom mnohem pravděpodobnější, nás k tomu nedonutí. Tohle samozřejmě vědí všichni demagogové a diktátoři – ostatně i běloruský prezident Lukašenko nedávno vyzýval, aby se národ spojil proti zahraničním, a tedy neviditelným nepřátelům. Pro diktátory je neviditelné nebezpečí, stejně jako dělení na „my“ a „oni“, vždy velmi výhodné. (S diktátory a pocitem nejistoty souvisí ještě jedno zajímavé sociologické a psychiatrické zjištění. Musí-li totiž člověk volit mezi přísnou totalitou a „svobodomyslnou“ anarchií, kývne drtivá většina lidí na totalitu. I krutovláda má totiž aspoň nějaká pravidla. A budu-li je respektovat, přežiju. Zatímco anarchie, v níž si každý dělá, co chce, a žádná pravidla neplatí, je nepředvídatelná. Chaos je nejistota. A nejistotu máme v mozku spojenou s ohrožením života.)

Kdybyste při zavádění mobilních telefonů před 30 lety někomu řekl, že si bude sám dobrovolně s sebou nosit nahrávací a trasovací zařízení, bude si ťukat na čelo. Ale dnes si vezměte mobilní aplikaci eRouška nebo na stránkách Mapy.cz onu službu „sdílím svoji polohu kvůli covidu“ – tak to udělalo už 1 900 000 Čechů, kteří se také vzdali určité míry svobody. Oni vlastně dobrovolně operátorovi předávají veškerá data o svém pohybu a říkají i to, s kým se setkávají. Jestli můžu mluvit za sebe, určitě bych covid-19 chytit nechtěl. Nebudu se mu ale bránit tím, že budu 24 hodin denně hlásit, kde jsem a s kým se stýkám. Téměř pětina Čechů se ovšem téhle svobody vzdá lusknutím prstu. I tohle například hezky vysvětluje už zmíněný Aschův test konformity: že až 80 % lidí se svojí svobody vzdá třeba jen proto, aby zapadli do své sociální skupiny.

Vůbec žádné obavy a strach nepociťují pouze lidé s disociální poruchou osobnosti, a těch jsou jen 4 procenta. Zbylých 96 % může jen předstírat, že obavy z nejistoty nemá, ovšem náš mozek je v téhle věci neúprosný. Jakmile se nám začnou dít nepříjemné věci, začne nám stoupat tlak, srdce začne pumpovat krev do svalů, aby nás připravilo na útěk nebo útok. Jiný člověk může cítit apatii nebo únavu, ale bez reakce nezůstane z těch 96 % nikdo. Jako adaptační mechanismus psychiky mohou lidé používat i silácké řeči, ale ty přesvědčí maximálně tak jejich okolí. Ne jejich vědomí. Tělo samo reguluje stresovou reakci, nezávisle na vaší vůli.

Přesto – dá se proti nejistotě a strachu obrnit?
Římský stoik Lucius Annaeus Seneca řekl: „Je nejisté, kde tě čeká smrt, a tak ji očekávej všude.“ To je princip, který je potřeba mít na paměti, a máte žít tak, abyste na to byl připraven. Když se nebudeme schopni průběžně přizpůsobovat měnícím se podmínkám na světě, pak nás příroda prostě nechá vymřít, stejně jako se to stalo již 99,99 % živých organismů od vzniku planety Země. Celkově je tedy nutné vážit životní priority. Těžko si představit, že bude mnoho lidí, kteří by si na smrtelné posteli řekli: „Že já jsem nestrávil víc času v práci vyplňováním tabulek!“ Většina z nás bude spíše myslet na to, že měli kvalitněji trávit čas se svými blízkými.

Co třeba nedělat, protože to obavy a nejistotu jen posiluje?
Určitě bych si dal pozor na přílišnou závislost na digitálním prostoru, která situaci může jen zhoršit. Strach jako emoce je velmi snadno přenosný a „nakažlivý“. A při pandemii se ve světě propojeném sociálními sítěmi rychle šíří. Lidé pak často panikaří, aniž by věděli, čeho se bojí. Strach má velké oči a je jedním z hlavních kořenů vzniku různých hoaxů, dezinformací a fám. A asi nejlepším řešením je strach ventilovat a hovořit o něm. Nemusí to být hned s odborníkem, stačí si popovídat s kamarádkou, partnerem nebo kolegy. Určitě je dobré si uvědomit, že jsme udělali vše, co bylo v našich silách. Nejlépe to formuloval současný dalajlama: „Má-li problém řešení, nemá smysl si dělat starosti. Pokud řešení nemá, starosti nepomohou.“

psycholog Vladimír Svoboda