COOLna

„Na jedné noční směně byl mezi pacienty pětašedesátník, strašně pěkný a milý chlap. Chodila jsem za ním každou půl hodinu. Opakoval, ať nechodím jen za ním, že mám dost jiných pacientů. Horšil se. Ráno jsme ho plánovali převézt na ARO. Uprostřed noci mě požádal, abych mu přinesla tužku a papír, že musí napsat rodině. Odpověděla jsem, že na to je čas. Namítl, že to není jisté, že o koronaviru toho přečetl dost,“ vypráví Martina Hvozdenská, zdravotní sestra a předsedkyně odborů v Krajské nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně.

Pacientův syn měl zdědit dům, dcera peníze. Dotyčný však nikomu před svou hospitalizací nesvěřil, že pro dceru peníze našetřil, a už vůbec ne, kam je uložil. Pacient, jehož příběh se Hvozdenské tak silně zaryl do paměti, tehdy na nemocničním lůžku horlivě sepisoval až do rána svou závěť. Ráno ho převezli na ARO, následovala ventilace, intubace, ECMO. Po šesti týdnech zemřel. Noc, během níž sepsal svou závěť, byla jeho poslední nocí při vědomí.

„Když měníte pacientům kanylu, berete jim krev či se o ně jinak staráte, povídáte si s nimi. Víte třeba, že mají vnoučata nebo že mají slavit výročí svatby. Některé z nich si pustíte k srdci… a pak najednou předáváte oblečení jejich příbuzným. Každá z nás má příběhy, které se jí dotkly,“ líčí Hvozdenská do telefonu.

Primář interny v chebské nemocnici Stanislav Adamec už v lednu přirovnal míru umírání v koronavirem těžce postiženém Karlovarském kraji k válečnému stavu. „Vždycky si říkám, zda jsem něco nemohl udělat jinak a líp. Vrací se to večer, ve snech. Smrt udušením je snad ta nejhorší smrt, jaká může existovat. A sestřičky nemají jak dusícím se lidem pomoct,“ líčí. Sestrám se o lidech umírajících na udušení dokonce zdá. Dusící se lidé prý mají strašně zvláštní výraz ve tváři.

„Se smrtí se setkáváme běžně i v době mimo pandemii a každý z nás si vytvoří mechanismy, jak ji zpracovat,“ podotýká na úvod našeho hovoru Martina Žižlavská, internistka z brněnské Nemocnice Milosrdných bratří a místopředsedkyně spolku Mladí lékaři.

 „Jenže když denně někomu telefonujete, že jeho blízký zemřel, a jiným oznamujete, že jejich blízký je ve vážném stavu nebo umírá, a takhle je to pořád dokola… zpracovává se to těžko. A my to musíme prožívat — abychom mohli reagovat na to, co nám lidé říkají, abychom neztratili empatii. Člověk se musí naštvat, když zemře někdo, kdo zemřít neměl.“

Na počátku své praxe si myšlenky na pacienty nosila domů. Až postupně se naučila svléct ze sebe s bílým pláštěm i pacienty. Během pandemie se jí to daří jen částečně — jak kvůli množství úmrtí, tak kvůli skutečnosti, že se jí okolí ptá, jaké to je v práci a zda je situace skutečně vážná. I jí to pomáhá zvládnout především dobrý kolektiv lékařů a sester, se kterými se vzájemně podporují.

Psychické prožívání pandemické situace zdravotníky má podle ní tři hlavní roviny. Nejde jen o zvýšené množství vážně nemocných a umírajících lidí, ale i o to, jak na to mediálně a politicky odpovídá společnost, a také o způsob fungování kolektivů na covidových jednotkách. Ty se skládají z různorodé směsi lékařů a sester z odlišných oborů, kteří se teď namísto běžné náplně práce věnují bitvám s nevyzpytatelným virem.

„Spousta oddělení zavřela. Sestřičky z gynekologie slouží na interně a řeší dýchací choroby. Dělají práci, kterou neznají, na oddělení, které neznají, s lidmi a s léky, které neznají. Některé z nich se bojí, že se jejich oddělení už nikdy neotevře. Že už nikdy nesevřou v náručí novorozeně — kvůli čemuž do zdravotnictví vstupovaly. O všech těch stresech, jimž čelíme, bychom se mohli bavit hodiny. Nejhorší je samozřejmě pozorovat dopad covidu na každého jednotlivého člověka,“ popisuje hlavní sestra chebské nemocnice Miroslava Korseltová.

K dopadům pandemie na duševní stav zdravotníků přitáhla pozornost celého světa smrt devětačtyřicetileté Lorny Breenové, která pracovala s covidovými pacienty v nemocnici na Manhattanu. Usměvavá padesátnice s medovými vlasy, extrovertní milovnice salsy a špičková lékařka, která prý před rozšířením koronaviru netrpěla žádným duševním onemocněním, vloni v dubnu spáchala sebevraždu.

„Dělala svou práci — a zabilo ji to,“ prohlásil její otec. Když s ní naposledy telefonoval, nepřestávala hovořit o náporu koronavirových pacientů, kteří umírají ještě předtím, než je stačí vynést ze sanitky.

Sebevražda Lorny Breenové je jednou z mnoha. Z hlediska profese se v Americe nikdo nerozhoduje ukončit svůj život tak často jak lékaři. Lékařka a aktivistka Pamela Wibleová, která na vysokou sebevražednost mezi lékaři dlouhodobě upozorňuje, spočítala, že každý rok v její zemi v důsledku sebevraždy přijde o lékaře asi milion pacientů.

V České republice si sice lékaři naštěstí nesahají na život tak často jako za oceánem, fungují však v přetíženém finančně a personálně podhodnoceném systému. „Začátky v českém zdravotnictví byly ostré. Spousta práce, ve které neumíte chodit. Neustálý stres, že něco pokazíte — a nemáte to s kým probrat. A jste naprosto nedocenění,“ popisuje Martin Beer, jak před několika lety vyhořel.

Vyhořelá se cítila i lékařka Hana Pospíšilová, když po sedmi letech na kardiochirurgickém oddělením v českobudějovické nemocnici odcházela pracovat do Velké Británie: „Bylo to sedm let stresu. Nikoliv z náplně práce, ale z naprosté demotivace, neorganizace, nerespektu a nelaskavosti jednoho člověka k druhému. V českých nemocnicích nevíte přesně, za co jste zodpovědná, děláte většinou to, co je potřeba, ať jste stará, nebo mladá, zkušená, nebo nezkušená, na nic nemáte čas. Zpětně mám pocit, že jsem tam sedm let obědvala bonboniéry, které na oddělení nechávali pacienti, protože jsem nedokázala odcházet na oběd od lidí, kteří potřebovali pomoc.“

V Anglii pracuje od devíti do pěti. Snídá, obědvá, večeří. Jako vedoucí týmu rozdává jasné úkoly, o postupu léčby spolu diskutují lékaři z různých oborů. Stejně tak následně debatují o tom, co zvládli dobře a co šlo udělat líp. Starší lékaři se s mladými dělí o veškeré zkušenosti, nikdo se nebojí na cokoli zeptat.

„A doktoři i sestry odpočívají. Přes to nejede vlak. Kolikrát se mi stalo, že mi někdo řekl, ať tolik nepracuju, že pak budu dělat chyby,“ shrnuje světlovlasá žena, která se smíchem kameru svého telefonu neustále natáčí na strop, abych neviděla, jak je po směně strávené pod stínem ochranných pomůcek nenamalovaná. Jak dodává, britské zdravotnictví funguje lépe i díky tomu, že netrpí tak závažným personálním podstavem jako to české.

„Zdravotníků je málo, tím pádem slouží mnoho přesčasů a jsou psychicky vytížení. Pandemie to jen znásobila. Spousta mých kolegů trpí poruchami spánku, depresemi, totálním vyčerpáním. Zdravotnictví není černá díra, musí do něj jít víc peněz,“ lamentuje prezident České lékařské komory Milan Kubek. Právě nedostatek lékařů před pěti lety zafungoval jako jeden z impulsů ke zpracování studie o syndromu vyhoření mezi lékaři.

Výsledky znamenaly pro české zdravotnictví dost nelichotivé zrcadlo: symptomy vyhoření vykazovala více než třetina lékařů — zatímco v běžné populaci projevuje příznaky vyhoření pětina lidí. Jako nejvíce ohrožení vyhořením vyšli ze studie lékaři z jednotek intenzivní péče, onkologických oddělení či hospiců.

Vyhoření, jehož příčinou je dlouhotrvající stres z práce a nedostatek odpočinku, ústí v únavu, ztrátu pocitu smysluplnosti práce, apatii, potažmo deprese. Symptomy středně těžké či těžké deprese koneckonců podle téže studie trpí desetina lékařů. Vyhořelý lékař přitom ohrožuje nejenom své vlastní duševní zdraví, ale i zdraví pacienta, protože se hůře vciťuje do ostatních a častěji se dopouští chyb či nadbytečných úkonů.

„Někteří jsou okoralí. Jedou ze setrvačnosti, doznívajícího adrenalinu. Jenže když si nepřiznají, že mají problém, později se zhroutí,“ potvrzuje Stanislav Adamec, jehož předchůdce skončil na psychiatrii.

„Kdoví, kolik z nás by tu vykazovalo známky vyhoření, kdyby nás někdo vyšetřil. Divím se, že zatím nikdo z těch pomazaných hlav neprojevil zájem nám sem zaslat psychology či psychiatry. Na téma psychického dopadu pandemie na chebské zdravotníky půjde složit profesura!“ pokračuje rozhorleně. „Až zápřah opadne, budou se sčítat zajíci po lovu. Ztráty budou,“ glosuje.

Jak upozorňují veškeří odborníci, zdravotníci jakožto lidé, kteří zachraňují, léčí a ošetřují těla nás všech, si jen těžko připouštějí, že sami potřebují péči — tím spíš to platí pro péči o duši. K vyhledání odborné pomoci jim tak chybí nejenom čas, ale i vůle.

„V některých nemocnicích je zdravotníkům k dispozici psycholog, jenže oni se bojí za nim přijít — ze strachu o svou pozici nebo z toho, co si pomyslí kolegové. Roli hraje i skutečnost, že medicína je zaměřená především na tělo,“ upozorňuje Pavel Pařízek, psychoterapeut a zakladatel iniciativy Dělám, co můžu, která lidem z první linie poskytuje bezplatnou psychoterapeutickou pomoc.

Jak shrnuje lékařka Anna Kšírová: „Nemáme zpracovanou svou vlastní bezbrannost.“ Hovoří se mnou po noční službě, na níž ji pacient požádal o informace o své hospitalizované přítelkyni. Nemohl se jí dovolat. Kšírová zjistila, že umřela.

Když jsem se ptala Martina Beera, zda má v nemocnici přístup k peerům nebo psychologovi, suše odvětil: „Zdravotnictví není korporát, ale spíš vojna. Tam takové věci ještě nedorazily.“

Vzhledem k tomu, že nemocnice zápasily i s nedostatkem ochranných pomůcek, se mohou hovory na téma psychické péče o zaměstnance jevit jako sci-fi výkřik.

 Jak patrno z předchozích řádků, tíže pandemie odhaluje neduhy systému — a zároveň tak o nich a o možných řešeních otevírá debatu. „Vtipkovaly jsme nad tím, jak si jedna z nás začíná ujíždět na prášcích na spaní, další na prášcích na uklidnění, třetí na dvoudecce vína,“ vrací se Hvozdenská k momentu, kdy si uvědomila, že všechny potřebují psychologa.

„Konečně se o tom mluví! Dosud jsme byli ti silní, co musejí všechno zvládat. Ale i my máme city, i my brečíme — i když to někteří z nás vnímají jako neprofesionalitu,“ uzavírá náš rozhovor Hvozdenská, ač se z jejího hlasu nadále zdá, že se nikdy nepřestává usmívat.

„ Dosud se hřešilo na to, že zdravotníci své pacienty neopustí,“ souhlasí Miroslava Korseltová, která chtěla psychickou podporu pro pracovníky chebské nemocnice zavést už od svého nástupu.

Deník referendum