Když přijdete unavení z práce (která vám třeba už delší dobu nedává smysl), cítíte, že nejjednodušší cesta je lehnout si a zapnout Netflix. Požírače energie způsobují, že třeba už není ani chuť něco dělat. Výsledkem není odpočinek, který u televize hledáte, ale pocit otrávení, protože víte, že by vám víc než ležení u televize pomohla procházka.
Tyto malé úlevy a úniky způsobují dlouhodobou nespokojenost, protože vaše představa o trávení svého volného času je jiná. Víte, co je pro vás správné, ale prostě to v tu chvíli nejde. Odpor k aktivitě jakéhokoli druhu spojený s únavou je někdy tak silný, že chce velkou dávku vůle to překročit.
Zvykli jsme si, že v dnešní době je možné postarat se o rychlá uspokojení a docílit odměny rychleji, byť je z dlouhodobého hlediska tato aktivita toxická – ať už jde o konzumaci fastfoodu, workoholismus, závislosti všeho druhu, prokrastinaci na facebooku nebo nakupování na internetu.
Proč to tedy děláme? Každý, i negativní návyk (který vznikl dlouhodobou aktivitou), který máme, nám dává určitý pozitivní pocit, někdy tak trochu falešný. V tu chvíli se ale přesvědčujeme, že je pro nás správný, povolíme si to, ale v momentě, kdy vystřízlivíme, začneme sami sebe odmítat a vyčítat si, co jsme to zase provedli. Tento začarovaný kruh vede někdy až k sebenenávisti, která vede k dalším toxickým aktivitám.
Často jsme k těmto aktivitám náchylnější v momentě, kdy se dostáváme pod stres a odtéká nám energie. Dejme si příklad – říkejme mu Pavel. Pracuje jako projektový manažer. Pravidelně dělá to, že si bere o dva tři projekty týdně navíc, i když ví, že nebude stíhat a dostane sám sebe pod tlak. Když se podíváme blíže, proč to dělá, zjistíme, že:
vnitřně očekává ocenění, že si toho někdo všimne a pochválí ho,
porovnává se s kolegy a chce být vnímaný jako ten „pracovitější“,
je trochu perfekcionista, a tak nechce projekty nechat dělat někoho jiného, protože ví, že si to sám udělá nejlíp.
Pavel pociťuje největší stres v momentu, kdy se snaží všem vyhovět. V tu chvíli ignoruje všechny signály svého těla a jede na plné obrátky. Snaží se dokázat (sobě i ostatním), že to zvládne. Jaká je cena?
Neuvážený výdej energie nad svoje limity způsobuje samozřejmě to, o čem jsem psala výše. Dlouhodobou demotivaci, vyčerpání, sklouzávání k různým typům toxických aktivit zvyšujících vnitřní nespokojenost. Nevážení si sebe sama, nerespektování svého osobního prostoru. Pavel je zkrátka adept na vyhoření.
Také v případech, kdy jsou pro nás výsledky důležitější než samotný proces, můžeme mít tendenci k tomuto typu jednání sklouzávat. Lidé orientovaní pouze na cíl většinou selhávají. To, co opravdu potřebujeme, je proces, který zvyšuje naše šance na úspěch. Z dlouhodobého hlediska dobře nastavený proces nám zvyšuje i šance na lepší výsledky a především dává dobrý pocit ze sebe sama.
Paradoxně Pavel přesně ví, co má dělat a co mu dělá dobře, ale vzhledem k dlouhodobé únavě a určitému stupni vyhoření nemá motivaci pro sebe udělat už ani to dobré. Potřebuje se znovu naučit vnímat důležitost těchto procesů.
Jsme tak zaměřeni na vymýšlení nejlepšího nebo někdy i nejsnazšího přístupu, že kolikrát nepodnikneme žádnou akci. Jsme dříve demotivovaní a otrávení. Je snadné se ponořit do hledání optimálního řešení pro skvělý výsledek – nejlepší program na hubnutí, nejsnadnější cesta, jak vydělávat na internetu, jak na rychlé – cokoliv.
James Clear, odborník na návyky, rozlišuje mezi dvěma typy chování. Motion, neboli pohyb, a action, tedy akce. Když si čtete a studujete, jak zdravěji jíst, jste pouze v pohybu. Když si vaříte a jíte zdravé jídlo, jste v akci. Když si napíšu dvacet námětů na článek, to je pohyb, ale když článek píšu, je to akce.
Pohyb je důležitý pro učení a plánování, ale někdy do něj máme tendenci sklouznout až moc. To, co vede ke změně a ke skutečným výsledkům, je akce.
Pouhý pohyb nám umožňuje pociťovat, že „něco děláme“, bez pocitu selhání nebo potřeby riskovat. A to je největší důvod, proč oddalujete skutečnou akci: chcete oddálit i možné selhání nebo to, že se to prostě nepovede. Nikdo nechce prohrát, být kritizovaný nebo selhat sám před sebou.
A to nás vrací zpět k tomu, proč nejsme schopni tyto užitečné akce dělat, když jsme ve stresu. Bojíme se selhání, hledáme jednodušší a někdy i nezdravé cesty, jak si „ulevit“. Někdy stačí si to jenom uvědomit, abychom věděli, co naše mysl dělá, když jí není dobře.
Nikola Šraibová
COOLna 
Napsat komentář