S miminky stejně jako s vařením domácího svařáku má zkušenost tak trochu každý, a proto vám i rád nevyžádaně poradí. Radou to ale nekončí. Dítě je tak trochu majetek státu, jako v Gileádu, a o jeho blaho budou dbát i sousedé. Není neobvyklé, že v Kauflandu miminko chytne za nohu cizí chodec, jen aby se z té roztomilosti potěšil.
Mateřství se stalo (alespoň u lidí, co mají co jíst, a tedy čas) náboženstvím, a to velmi přísným. Je to nábožentsví, jehož individuální prožívání mají právo komentovat i jiní věřící – v parku, na poště, v mekáči. Požadavky na rodiče-matku se šroubují do absurdna, aniž by pro nedokonalé rodiče nebo ty, kteří se ve své roli necítí jako ryba ve vodě, existovala jakákoli systémová podpora.
Všeobecný étos praví, že mateřství je nejkrásnější část života. Práce počká, říkají. Je to to jediné, co má smysl, říkají. Doporučení v médiích se týkají až na výjimky těch, které v mateřství prožívají jen světlé okamžiky. S matkami s poporodní depresí nebo s těmi, které nechtějí být s dětmi doma do tří nebo do čtyř let a pociťují na pískovištích sociální izolaci, se moc nepočítá.
Délku rodičovské dovolené můžeme vnímat jako blahosklonnou sociální politiku, která má podpořit porodnost a umožnit ženám utéct ze stresujícího koloběhu „nine to five“. Na mě ale představa dlouhého pobytu na planetě Mimibazar působí navzdory vší mateřské lásce a sdílení fotek miminka na Instagramu opačným způsobem.
V raritní české délce mateřské dovolené vidím systémové znehybnění žen v pracovní oblasti, ke kterému přispívá i mizivá nabídka částečných úvazků. Díky iniciativě recidivisty v zakládání tradičních rodin Václava Klause juniora neprošla sněmovnou novela školského zákona otevírající přístup do státních školek kterémukoli dítěti už od dvou let. Tento vzkaz psaný klínovým písmem čtu jako symbolický befel matkám: mít děcko je oběť, peněz není třeba a vaše práce není podstatná.
Ideál matek dlouho spokojeně pobývajících doma a v baby kavárnách, ideál matek, které dlouze kojí, spí s dětmi v posteli, samozřejmě s látkovkami, to všechno může zcela odradit ženy, které s nějakou z těchto mateřských pandisciplín mají problém. To, jak si definujeme svoji mateřskou roli, má nejen až osudový vliv na náš další pracovní život (ano, ambice), ale i na vnímání žen ve společnosti, jak ve svém eseji A Philosopher’s Case Against Modern Motherhood tvrdí filozofka Élisabeth Badinter.
O roli matky, na kterou je vyvíjen tlak perfekcionismu, pak říká. „Pakliže nebereme v potaz různorodost žen a nastolujeme jen jeden ideál dokonalé matky, která je zcela odpovědná za štěstí či neštěstí svých dětí, ocitáme se v pasti. Zanedbáváme ostatní problémy žen, které jsme ještě nevyřešili – takzvaný skleněný strop, nerovnosti v platech či nerovnoprávnost v rodině. Přehlížíme potřebu finanční nezávislosti žen v době, kdy jedno ze dvou manželství končí rozvodem. Rovněž nemyslíme na to, že výchova dětí netrvá věčně. A když děti vyrostou, zbývá ženě ještě třicet nebo čtyřicet let života.“
Heroine
COOLna 
Napsat komentář