COOLna

Navázání bezpečného vztahu stačí k tomu, aby se člověk začal vnitřně proměňovat. I v tom je PCA přístup trochu „punk“. Ano – to, aby se klient ve vztahu s terapeutem cítil bezpečně, dnes pokládají za nutný předpoklad úspěšné terapie všechny terapeutické školy. Rogers jde ale dál, když považuje vztah za jediný faktor změny. Kde bezpečný vztah existuje, tam se děje změna. Tečka. Nic dalšího netřeba.

A jsme u toho: co je bezpečný vztah, co musí splňovat? O tom by se dalo mluvit hodiny. Zkuste si odpovědět sami. Nakonec dojdeme všichni k témuž: jedině ve vztazích, kde se k sobě lidé chovají autenticky, empaticky a přijímají jeden druhého takového, jaký je, se nemusíme bát. Pak jde o vztah partnerský. Odpadá tlak na výkon a soutěživost, otevírá se prostor být sám sebou a s ním i pocit životního naplnění a vnitřního klidu. Proto tři podmínky PCA: empatie, autenticita a bezpodmínečné přijetí.

Vypadá to snadné, ale není: hodnotíme častěji, než si myslíme, a v sobě se vyznáme taky spíš málo – ačkoli žijeme v opačném přesvědčení. Empatie je schopností, která se dá rozvíjet.

Musí velmi dobře znát své typické reakce, aniž sám sobě cokoli nalhává. Jedině tehdy umí transparentně vyjádřit, co sám prožívá, pokud by to mohlo klientovi pomoci, aby se lépe orientoval, necítil se ztracený nebo v nejistotě, případně získal zpětnou vazbu, která mu chybí. Teprve poté dokáže ovládat sám sebe a učinit tak vztahy, které utváří, skutečně bezpečnými – nejednat impulzivně, nebýt nevyzpytatelný. Zůstávat v klidu, ať se děje cokoli. Přijímat nejprve sám sebe takového, jaký je: aby dokázal podpořit tuto schopnost i u svých klientů.

To je bezpodmínečné přijetí. Je přesným opakem permanentního hodnocení, kterým jsme bez přestání bombardováni, aniž si to třeba uvědomujeme, aniž o ně žádáme. Okolí nás totiž hodnotí přímo i nepřímo, vědomě i nevědomě, přímo i skrytě. Tato hodnocení často přijmeme za své, nevědomky ovlivňují náš pohled na sebe a vlastní sebehodnocení.

Hodnocení se skrývá i v tom, že a priori některé názory odmítáme a o jiných naopak nepochybujeme. Aby se nám bez „berliček“ nepodlomila kolena.

Někdy to ústí ve vtipné absurdity: sama jsem si třeba až letos uvědomila, že moje zimní chmury souvisí s tím, že automaticky hodnotím tmavé chladné večery jako ne‑dost‑dokonalé podmínky k životu. Sama se chytám do pasti pasivity, místo abych viděla, že dlouhé večery znamenají taky klid, zpomalení, teplo domova, tajemno. Takže i z nich jde vytěžit dost užitečného, jen tyhle možnosti uvidět. Člověk se zkrátka učí celý život.

Jinak řečeno: každá mince má dvě strany. Anebo slovy papeže Františka: Kdo jsem já, abych soudil. Je to až trochu „východní“ vidění, ale přesně tenhle předpoklad odlišuje PCA od „běžného povídání“. Jako PCA terapeut oceňuji pestrost životní reality – neexistuje „zdravé“ nebo „nemocné“, cokoli se děje má svůj smysl, který můžeme odhalit, až když odložíme hodnoticí brýle.

Ráda se nechávám překvapovat. Vnímám jedinečnost vnitřních světů druhých jako zdroj obohacení a v tomhle smyslu se od svých klientů učím. Pokud bych se odlišným pohledům uzavřela (což se děje často nevědomě), uzavírám se tím sama v sobě a o tenhle úžasný zdroj rozšíření vlastních obzorů skrze opravdové vztahy, ve kterých panuje vzájemná upřímnost a důvěra, se připravím. Začnu se mentálně izolovat a stagnovat.

V PCA je důležitější intuice než racionální pochopení. Prožitek uvolnění než nalezení vysvětlení. Přijetí faktu, že racio má svá omezení a nikdy nebudeme rozumět všemu. Ano, základ PCA tvoří víra. Ve schopnost každého jedince stávat se lepším, slovy Rogerse aktualizační tendenci. Když vytvoříme vhodné podmínky, začne se člověk rozvíjet – stejně jako brambory na světle a v teple začnou klíčit (to je také Rogersova metafora).

Právě tenhle předpoklad bývá nejvíce zpochybňovaný, protože nelze vědecky dokázat.

Zažívám, že pokud člověk dostane prostor, využije ho podle svých potřeb – které vnímá jen on sám.

Žít plný život je schopnost prožívat emoce naplno, ať už jsou jakékoli. Naučit se zůstat v klidu, přestože vím, že někdy je líp, někdy hůř. Protože taková je životní realita.

Protože člověk se učí prožitkem, začne dotyčný umět přijímat a žít v přítomném okamžiku i v každodenním životě. Zcela přirozeně, bez tlaku na výkon.

Jakmile odložíme úporné úsilí o změnu způsobené hodnocením sebe sama a únavu z neustálého boje s vlastními emocemi, které vyhodnotíme jako málo přijatelné, rozhostí se uvnitř klid a mír. Změní se „základní nastavení“. Představte si, že na počítači běží data na pozadí: celý systém to zpomaluje, programy se sekají, internet padá. Práce na takovém přístroji je k vzteku. Pokud defragmentujeme disk a pozavíráme zbytečná okna, práce nám jde od ruky, máme z toho radost, máme dřív hotovo, protože nás nic neruší, a dřív i čas na jiné aktivity.

Úzkost dělá s člověkem podobnou věc: otevírá další pomyslná okna a jako temný podtón zní na pozadí všech dalších prožitků. Takový „ultrazvuk“ běžně nepostřehneme. Přesto nás unavuje a bere nám kapacity plně si užít cokoli dalšího. Nedá se přebít jinou aktivitou. Můžeme si ji představit i jako ponornou řeku: po nějakou dobu není vidět, nevíme o ní, kudy teče. V určitý moment se ale prodere na povrch obrovskou silou, která si vytrvalým tlakem najde cestu ven. Kudy, to si určí sama. A odnese s sebou vše, co jí stojí v cestě.

Když jí prostor poskytneme, můžeme ji uvidět a tlak korigovat tím, že proud upouštíme postupně. Stihneme ji i prozkoumat, protože neteče tak prudce.

Mnohdy se dostaneme rychle velmi hluboko, když odložíme tlak na výkon. Umožní nám to zbystřit smysly a vidět, co bychom jinak neviděli, pokud bychom si nechali klapky na očích – tedy hodnotící prizma toho, co je přijatelné a co ne, co do terapie patří a co ne, nebo co je a co není správný výsledek terapie.

Ano, PCA terapie si nestanovuje cíle. Život nám totiž může ukázat i lepší cesty, které si třeba jen zatím nedovedeme představit. Stačí začít vnímat.

Poklady. Perličky na dně, které v sobě nosí každý z nás. I když někdy jsou zaplavené nánosem roští s ostny, nánosem těžkého bahna, starého haraburdí nebo plevele, který bere živnou půdu užitečnějším druhům.

To, co umím, je rozumět spodním proudům a neutopit se v nich. Praxe empatie vypadá třeba tak, že pozorně a trpělivě naslouchám, snažím se porozumět a díky tomu pojmenovávám třeba i to, pro co druhému chybí slova. Nemění se život sám, ale to, jak mu rozumíme a jak se na něj díváme. A čím víc se orientujeme, tím spíš se můžeme svobodně rozhodovat o tom, jak s danou situací naložit. Aniž bychom přehlédli kompas emocí, který nám ukazuje cestu.

PCA pro mě vlastně není přístup, ale způsob bytí; to tedy taky pojmenoval Rogers, jen teď už líp rozumím tomu, co tím myslel. Praktikovat PCA neznamená osvojit si metody, ale ztotožnit se s určitými hodnotami. A pokud jde o hodnoty, ty člověk buď ctí, nebo ne.

Protože to funguje – autentičtí lidé utvářejí autentické, chcete‑li opravdové a naplněné vztahy.

Lenka Hlavičková, psychoterapeut