Ministři vymýšlející kreativní kombinace, který obchod musí v kolik hodin zavřít, z jakého okénka se smí co vystrkovat a kolik metrů má činit správný „sociální rozestup“, by si měli na lísteček na lednici poznamenat zejména jedno slovo: NEZBYTNOST. Je to totiž pojem, na který při boji s epidemií nejčastěji zapomínají. I přesto, že je při vydávání zákazů ze všeho nejdůležitější.
Omezovat základní svobody – pohyb, práci, podnikání – je v demokratickém, nikoliv totalitním státě podobně delikátní jako vypouštět rybičkám z akvária vodu. Každý doušek musí být pozorně prozkoumán, propočítán, nahrazen douškem jiným a především odůvodněn „vyšším cílem“. Praktičtěji řečeno: než se to udělá, je třeba splnit několik přísných podmínek.
Dva předpoklady se nedají obejít, ani kdyby z nebe trakaře padaly. Zaprvé musí jít o postup, na který pamatuje zákon, nejen vyhláška. A zadruhé musí být nezbytný. Pokud jediná z těchto dvou podmínek chybí, je omezení nejen nepřijatelné, ale i nelegální. Nikdo jím nemůže být vázán.
Požadavek, aby svoboda byla osekávána podle zákona, je ze své podstaty spíše formální. Krizové zákony zpravidla svěří pravomoci vládě, což je sice pořád diskutabilní, ale v nouzi se to dá obhájit. Podmínka, aby omezení bylo nezbytné, se naopak vztahuje k jeho obsahu. Ten, kdo rozhoduje, musí přesně obhájit, proč nelze sledovaného cíle dosáhnout jinak. A ukáže-li se, že jiné cesty existují, rozhodnutí legitimní není. K cíli musí mířit přímo, ne oklikou.
Zvláště poslední týdny ukazují, že vláda na tento zásadní limit své moci zapomíná. Zřejmě si v průběhu nezvyklého roku natolik zvykla zakazovat, že si přestala uvědomovat, jaký stát řídí: demokratický. Takový, v němž základní svobody nelze omezit, není-li to nezbytné.
Výchovná omezení svobod jsou možná bohulibá, vláda je však činit nesmí.
Proto soudy při rušení zákazů tak bazírují na odůvodnění. V těchto případech nejde o dovětek, ale o podstatu rozhodnutí.
I při zakazování zjevně platí, že čím častěji se to dělá, tím snáze se posouvají hranice toho, co si lze dovolit. Nakládat takto se svěřenou mocí je podobné pokušení jako brát úplatky. Poprvé je úředník při žádosti o obálku zpocený, podruhé nervózní, potřetí trochu nesvůj, po roce už jen natahuje ruku, jako by na světě neexistovalo nic přirozenějšího. Stejně tak si vláda v posledním roce zvykla omezovat základní svobody a ministři se u toho přestali potit. Začali vydávat zákazy, jako by vládli Severní Koreji, nikoliv demokratickému státu. Úplně zapomněli na NEZBYTNOST. Nemůže být takový posun hranic do budoucna nebezpečnější než kdejaký virus?
Petr Suchomel
COOLna 
Napsat komentář