Výzkumnice ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR v minulých dnech zveřejnily výsledky unikátního výzkumu. V něm se Radka Dudová, Hana Hašková a Jana Klímová Chaloupková soustředily na tzv. jednodětné rodiny. Co ovlivňuje rozhodnutí českých rodin o tom, kolik budou mít dětí? A proč jich většinou mívají méně, než si původně myslely? Jaký vliv má narození prvního dítěte na vztah jeho rodičů?
Když dojde na rozhodnutí, kdy si děti pořídit, kolik jich mít a s kým, je veřejná diskuze plná dobrých rad. To se týká pochopitelně i vyšších či nižších pater politiky, a v zásadě se setkáme se dvěma typy vzkazů. Jedním z nich je apel na to, aby české ženy (málokdy slyšíme o rodičích, rodinách či mužích, což je samo o sobě poněkud absurdní) měly dětí více a měly je dříve. Druhým z nich je pak rada o zodpovědném výběru otce dítěte, zejména jako prevenci budoucího samoživitelství (čímž se implikuje, že odejde-li muž od rodiny, je to vina ženy a jejího špatného odhadu).
Kromě osobní volby má na výsledný počet dětí vliv celá řada vnějších faktorů. Je to státní sociální politika preferující určitý počet děti v rodině, náklady na založení rodiny a péči o děti, normy spojené s rodičovstvím, rozvodovost a atmosféra ne/stability rodin, pracovní naplnění a obtížnost kombinace práce a péče.
Rozhodování o počtu dětí v rodině nelze oddělit od rodiny samotné. Nedělá ho ani matka nebo otec sám. Člověk může mít sice představu o počtu dětí, její realizace však bude záviset na vztazích s ostatními. Každý z partnerů mé svou vlastní dráhu – pracovní, partnerskou i rodičovskou –, které se v určitých bodech protínají nebo spojují. Dále se mohou protínat nebo spojovat s dráhami dětí, bývalých partnerů, nových partnerů a jejich dětí z předchozích vztahů atd.
Definitivní počet dětí v rodině navíc logicky nebývá výsledkem jediného rozhodnutí. Spíše jde o sérii dílčích rozhodnutí a reakcí na určité životní situace, a takto je potřeba vše zkoumat. Aktuální výzkum probíhal u rodičů narozených mezi lety 1960 a 1980, jejichž jedináček měl alespoň 12 let. Životní dráhy už tedy byly dostatečně dlouhé na to, aby na nich bylo možné ilustrovat, jak se jednotlivé faktory a životní situace různě proplétají a různým způsobem ovlivňují rodičovství.
Zásadním faktorem se zdá být pozdní věk při narození prvního dítěte. Cesty, které k němu vedou, můžou být ale hodně rozdílné.
Socioekonomické faktory, sladění kariéry a rodinného života a náročnost péče o dítě hrají také velkou roli. Důležitý je častý pokles životní úrovně po narození dítěte a skutečnost, že druhé už si rodina prostě nemůže dovolit.
Odsouvání rodičovství u žen s vysokoškolským vzděláním se jevilo méně jako volba podle vlastních priorit, ale spíš výsledek souhry vnějších okolností – jinak to zkrátka nešlo.
Pokud se vztah, ve kterém se dítě narodilo, rozpadne, zvyšuje se pravděpodobnost, že zůstane jedináčkem. Tahle pravděpodobnost je ještě vyšší, pokud má matka vyšší vzdělání. Nezřídka se pak ale formují rodinné situace, do kterých vstupují děti nových partnerů z jejich předchozích vztahů a pak ani dítě jako jedináček vnímáno být nemusí. To ve výzkumu popisuje Kamila slovy: „Já už jsem jedno dítě měla a docela mi to stačilo, a on měl tři velký. Tak jsme si říkali, že máme vlastně čtyři děti.“
Vztah se ale nerozpadne sám od sebe. O čem se málo mluví, je to, že narození prvního dítěte může vztah rodičů narušit. Zejména muži si podle výzkumu rodičovství často idealizují. Když se pak dítě skutečně narodí a jsou konfrontováni s tím, jak náročná péče o něj je, pod náporem této reality rodinu opustí.
Jindy sice otec neodejde, ale veškerou tíhu péče o dítě přenechá na jeho matce, například kvůli pracovnímu vytížení.
Jiným důvodem může být stereotypní představa o rozdělení povinnosti v domácnosti. Žena se tak ocitla v situaci, kdy jí manžel dával najevo, jak ji má v hrsti, neboť jsou s dítětem na něm závislí.
Nelze si ale nevšimnout, že jednodětnost často nebývá svobodnou a jednoznačnou volbou, ale spíše výsledkem vnějších okolností. České rodiny mají méně dětí, než by si přály. Individuální volbu nikomu neovlivníte, ale řadu dalších faktorů už například veřejné politiky ovlivnit můžou. Autoři nevyžádaných rad o porodnosti by se tak mohli ledasčím inspirovat a z pozice své moci rodičovství usnadnit nebo zpříjemnit.
Nejde ale zdaleka jen o politiku. Výzkumy, jako je tento, odhalují celou řadu informací o nás samých. Všichni, kteří jsme kdy v souvislosti s rodičovstvím stáli na nějaké křižovatce, teď vidíme, že kromě nás tam stojí i řada jiných žen a mužů. Namísto tápání v mlze můžeme alespoň poodhrnout možné důsledky případných rozhodnutí. Lépe se nám může čelit protichůdným společenským tlakům a očekáváním, když víme, že to není jen náš problém. A hlavně, ať je naše cesta jakkoli náročná, víme, že na ní v žádném okamžiku nejsme sami.
Heroine
COOLna 
Napsat komentář