COOLna

Otázkou proto není, jak by mohli podráždění experti „lépe“ komunikovat, aby nebyli vnímáni jako arogantní, zarputilí nebo dokonce autoritářští. Otázkou je spíše to, jak zajistit, aby se vůbec nemuseli rozčilovat. Nejde přitom o podřízení politického dění jejich expertízám. Jde spíš o to, zůstat s vlastními politickými stanovisky a novinářskými dotazy uvnitř vědeckých referenčních mantinelů.

To ovšem vyžaduje intelektuální integritu: nepochybovat například o tom, že dochází ke klimatickým změnám, které s sebou přinesou značné společenské problémy. A nepochybovat o tom, že zmutovaný virus s vyšší nakažlivostí nebere ohledy na libovolně nastavené incidenční hodnoty, stejně jako na nejrůznější mantry, že libovolná místa (např. školky a školy, v Čechách bychom řekli i fabriky) nejsou hybnou silou pandemie. V určitém okamžiku se jí ale přece jen stanou, protože COVID-19 je zvláštní, stále ještě nedostatečně prozkoumaná nemoc. Ale samotný virus – v tom je věda mezitím alarmujícím způsobem zajedno, včetně oněch hojně citovaných vědců, zpochybňujících smysl některých opatření – je normálním virem, o jehož šíření mezi lidmi je toho známo stále více. Bude se šířit neustále, dokud bude očkována pouze malá část populace, dokud budou chybět účinné prostředky proti lokálním epidemiím, dokud nebude fungovat včasná detekce a dokud budou situaci měnit virové mutace.

Rozum velí, že by si pak politika musela sama ublížit. Musela by jasně sdělit, že určitá opatření nepřijme, i když jsou negativní dopady takového rozhodnutí nasnadě. Částečně se tak již děje, když školky a školy už nejsou prohlašovány za utopické „bezinfekční“ ostrůvky uprostřed pandemie, ale je odkazováno na pedagogickou nutnost prezenční výuky a péče – navzdory všem pandemickým rizikům.

Kancléřka také nedávno naznačila, že považuje nyní dohodnutá opatření pro boj se zmutovaným virem za nedostatečná. Obecně fyzička Angela Merkelová ke konci svého funkčního období překvapivě často reagovala jako nejvyšší podrážděná expertka. Ale i ona považuje rizika politických rozhodnutí zjevně za nevyhnutelná a tudíž za taková, za která lze nést zodpovědnost. Tím poškozuje ty vědce a vědkyně, kteří tvrdí, že se jim dalo vyhnout a kteří trvají na tom, že bylo třeba se jim i vyhnout. Věda je tak degradována na jedno z mnoha médií a neúspěšná pandemická (nebo také klimatická) politika je směrodatně odkázána na to, že příslušné odborné disciplíny sníží na úroveň jakési lyriky veřejného diskursu. Občas nám to může otevřít oči na osobní úrovni, v celkovém kontextu je to však šokujícím způsobem odcizující.

Svou roli zde hraje i poslední nedorozumění ohledně vědy: domněnka, že věda může být radikální. Tak ji lze krásně integrovat do osvědčených vyjednávacích modelů, což je špatně už od dob diskuze o klimatu: existují radikální požadavky, radikální odpor proti nim a potom rozumná zlatá střední cesta.

Věda ale není nikdy radikální, pokud sama sebe nechápe jako politického aktéra, nýbrž na základě svých poznatků vypočítává pravděpodobnosti. V případě pochybností pak s velkou pravděpodobností jen dokládá, že cesta středu, vzhledem k vlastním cílům jako je stabilita, blahobyt a mír, není dlouhodobě vůbec rozumná. Nebo jinak: jakákoliv střední cesta není pro návrat k otevřené společnosti, pokud v jejím důsledku nepovažujeme další vysoké počty obětí koronaviru za pouhé vedlejší škody, příliš slibná.

Zároveň je jasné, že podráždění experti často komunikují poměrně nešťastně. Jednoduché věty jako Drostenovo „Mám lepší věci na práci“ nebo „Na této úrovni se nesblížíme“ možná inspirují jeho fanoušky k jásotu, punkovým písničkám a nápisům na tričkách. Kdo ho ale považuje za arogantního blázna, na toho v nejlepším případě neudělá dojem. Důležité ale také je, že ten, kdo se vysmívá poslovi špatných zpráv, nebo si z jeho poselství poskládá pohodlné a líbivé polopravdy, již dávno opustil seriózní rámec.

Z toho existují, čistě pandemicky, dvě cesty: buď se politice v brzké době podaří na doporučení vědkyň a vědců kromě trvání na pokud možno přísných kontaktních omezeních postavit politiku. Pak se kvůli rychlému a flexibilnímu individuálnímu prosazení stane mnoho globálních omezení přebytečnými a konflikt mezi právem na svobodu a ochranou zdraví v souvislosti s koronavirem by byl prozatím šťastně vyřešen.

Nebo politika transparentně přesune své vlastní nároky a cíle. Pak se další ohniska nákazy (a s tím už téměř automaticky spojené vyšší počty obětí na životech) stanou přijatelnou obětí zvážení zájmů ve prospěch otázek hospodářství a vzdělávání.

POLITIQ