Práce pedagogů je nenahraditelná. Vyučující se podílí na hledání cest životem, na formování charakterů, a mnozí se stanou nejdůležitější postavou v životě mladého člověka. Je to práce nesmírně zodpovědná. V kolektivu jsou pak studenti v neustálé interakci, která je nezbytná k harmonickému vývoji.
V časopisu Respekt mne ale udivil příspěvek studenta v článku „Někdy se to bude muset dohnat“ cituji: „Distanční výuka nikdy nenahradí tu prezenční a snad, sakra, nechceme ty tituly dělat doma.“ Učení je tady očividně deklasováno na výrobu titulů. Nebo další perla: „Pravidelný kontakt dovede člověka mentálně udržet v jistotě, že skutečně studuje.“ A co kdyby si jenom ten chlapec napsal na lednici STUDUJI, a vyvaroval se tak nebezpečí, že zapomene, co dělá?
Chodím do škol, protože si vážím mladých lidí, jejich čivých mozků a snažím se jim na svém příkladu vysvětlit, že by si měli uvědomit, jakou mají výsadu, když mohou školu vůbec navštěvovat. Milionům dětí ve světě se o tom může jenom zdát.
Snažím se také, aby zkusili vnímat školu jako obohacení života, a ne jenom jako zdroj informací potřebných k dělání peněz.
Já vím, o peníze jde až přede vším, a raději pryč ze slabého ledu definic kvality existence.
A ten titul? U lidí, kteří nás léčí, je dobré vědět, zda jim máme věřit, a titul je nutný, ale jinak je to jen papír. Já ho nepoužívám.
Covide, covide, co po tobě zbyde? V moři negativních dopadů člověk jistě objeví ostrovy poučení.
Milan Matějček
COOLna 
Napsat komentář