COOLna

Většina toho, co v životě děláme, je spojena s nějakým výsledkem. Ve škole jsme psali seminárky, protože nám to řekl učitel. Doma jsme si každou neděli uklidili pokoj, protože nás za to rodiče odměnili. V práci děláte to, co vám šéf řekne, protože za to dostanete zaplaceno. Nemusíte řešit nějaké pochybnosti, prostě jen jednáte. Učitel po vás chce seminárku, tak mu ji odevzdáte. Máma po vás chce, abyste si uklidili pokoj, tak si ho uklidíte.

V životě – alespoň v tom skutečném – to ale většinou takhle nefunguje. Když se rozhodneš změnit práci, nikdo ti automaticky neporadí, jaké povolání je pro tebe to nejlepší. Když se rozhodneš, že s někým navážeš vážný vztah, nikdo ti nezaručí, že v něm budeš spokojený. Stejně tak tomu je, když začneš podnikat, odhodláš se přestěhovat do cizí země nebo místo palačinek začneš jíst k snídani vafle – nikdy předem nevíš, jestli děláš „správnou“ věc. 

A tak se podobným rozhodnutím vyhýbáme. Odmítáme se pohnout z místa, dokud nebudeme vědět, jak to dopadne. A protože nemůžeme jednat na základě něčeho, co nevíme, jsou naše životy nesmírně repetitivní a bez rizika.

Dostávám spoustu e-mailů, v nichž se mě lidé ptají, jak najít svůj smysl života. Nebo jestli by měli v současném vztahu setrvat, nebo svého partnera či partnerku opustit. Případně jak poznají, že dělají správné životní rozhodnutí. Takovým lidem ani neodpovídám, protože sakra nemám páru.

Zaprvé, nikdo jiný než vy sami nedokáže říct, co je pro vás správné. A zadruhé, už jen to, že se na řešení svých problémů ptáte nějakého chlápka na internetu (nebo po něm pátráte v nějaké knize), je problém sám o sobě – protože chcete znát výsledek předtím, než něco uděláte.

Ve filmu Temný rytíř je skvělá scéna, v níž postava Jokera odkrývá svou životní filozofii: „Prostě věci dělám.“ Když pomineme všechny Jokerovy nedostatky (terorista, masový vrah, účastník ozbrojené loupeže), na tom, co říká, něco je.

Faktem je, že někdy prostě musíš jednat, aniž bys pro své jednání měl nějaký důvod. Dělej věci, protože můžeš. Protože tu jsou. Jak poznamenal George Mallory, když se ho zeptali, proč chce zdolat Mount Everest: „Protože tam je.“ Vnes do svého života trochu chaosu. Určitá míra je zdravá. Podněcuje k osobnímu růstu, změně a probouzí nadšení a radost ze života.

Když se naučíš dělat věci z prosté zvědavosti nebo – čert to vem – i z nudy, aniž bys očekával, že tě na konci někdo poplácá po zádech, něco za to dostaneš nebo si alespoň budeš připadat produktivně, bude pro tebe snazší činit velká a nejednoznačná životní rozhodnutí. Osvojíš si dovednost začít něco dělat, aniž bys měl šajn, kam to povede. A přestože se ti nevyhnou stovky menších neúspěchů, pravděpodobně také zažiješ své největší životní úspěchy.

Můžeš začít zlehka. Vydej se na nějakou akci jen proto, že ti přijde zajímavá. Vyber si nějaký kurz a přihlas se do něj jen proto, že vypadá dobře. Zavolej kámošovi nebo někomu z rodiny a zeptej se jich, jestli nevědí o něčem zajímavém. A pak to vyzkoušej.

Samozřejmě je tu menší nástraha. Mnozí z vás si teď plní elánu říkají: „Dobrá, takže táta (to jsem já, pamatujete?) říkal, že musím být víc spontánní, abych dovedl činit velká životní rozhodnutí navzdory nejistotě. Tak se na to podívejme, jakou spontánní věc bych si mohl na dnešek naplánovat?“

Chyba. Ještě než jsi začal, už jsi chyboval. Na tom, co jsi udělal, totiž není nic produktivního. Neudělal jsi žádný progres. Přestaň brát všechno jako prostředek k dosažení nějakého podělaného cíle. Nebo jinak řečeno – nauč se mrhat časem neočekávanými způsoby.

Mark Manson