COOLna

Téměř každý solární panel prodaný v Evropské unii v sobě obsahuje suroviny, které mají původ v čínské provincii Sin-ťiang. Právě tento západočínský region je zároveň nechvalně proslulý využíváním nucené pracovní síly z řad zdejších minoritních etnických skupin, především Ujgurů.

„Nejméně 95 procent trhu má v sobě s vysokou pravděpodobností nějakou část křemíku, který pochází právě z oblasti Sin-ťiang,“ odhaduje analytička pro obnovitelné zdroje agentury Bloomberg Jenny Chaseová. Jinými slovy – Evropa zelená i díky zapojení nucené práce v Číně.

„Svým studentům říkám: Přála bych vám vidět, za jakých okolností se tyto fotovoltaické panely vyrábějí, a to od těžby surovin a materiálu, které k nim potřebujeme, až po výrobu a koneckonců i dopravu. To bychom si asi o této čisté energii přestali dělat tak velké iluze,“ upozornila v nedávném rozhovoru předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová. Důvod je jednoduchý: zatímco Evropa se soustředila především na finální fázi solárních technologií či na vývoj výkonnějších solárních panelů, Čína dál hraje hlavní roli při nejšpinavější části celého procesu: výrobě surovin potřebných k navazujícím částem produkce fotovoltaiky.

Ostatně právě proto je tak důležitá a těžko postradatelná výroba ve zmiňované provincii Sin-ťiang. Vyrábí se tu podle odhadů polovina až dvě třetiny takzvaného polykrystalického křemíku – jedné z hlavních vstupních surovin pro dnešní soláry. A to je mimořádně energeticky náročné.

Zjednodušeně řečeno, polykrystalický křemík se vyrábí z písku či rozdrceného křemene. Celý proces zpracování a odstranění nečistot ze základní suroviny ovšem vyžaduje použití mnoha nebezpečných chemikálií. A také teploty přes tisíc stupňů Celsia.

Hlavní trumf Sin-ťiangu je právě v laciné energii: v tamních fabrikách se spaluje lokální velmi levné uhlí. Díky tomu se podle Bloombergu aktuálně nachází v regionu čtyři z pěti největších světových výrobců této „mezisuroviny“. Zároveň ji používají všichni největší čínští hráči na trhu výroby solárních panelů, jejichž produkci Evropa také masivně nakupuje.

Problém je tedy hned dvojí – morální i ekologický. Ten druhý přitom završuje ještě nutnost dopravy – ekologicky šetrné zdroje energie plují do Evropy na nákladních lodích s obrovskými emisemi.

Otrocká práce v Číně je tak dalším argumentem, aby se Evropa pokusila obnovit zašlou slávu evropských výrobců solárních technologií. „Téměř všechny části dodavatelského řetězce můžeme vyrábět v Evropě,“ řekl listu Politico Gunter Erfurt, šéf švýcarsko-německého výrobce solárních modulů Meyer Burger.

Komplikovanou pozici mohou mít evropské firmy kvůli surovinám. Čínská strategie rozvoje obnovitelných zdrojů zahrnuje i hledání „neobnovitelných“ surovin pro jejich výrobu a vedla například k další de facto kolonizaci některých afrických zemí, bohatých na nerostné zdroje. V té nyní pokračuje mimo jiné i svou covidovou diplomacií prostřednictvím dodávek zdravotnického materiálu nebo vakcín.

I pokud se podaří zmenšit závislost na Číně a obnovit evropský solární průmysl, stojí starý kontinent před dalšími solárními výzvami. Už v brzké době bude muset například vyřešit, co s dosluhujícími solárními elektrárnami první generace. Ve Francii i v Německu sice existují firmy schopné panely zlikvidovat a většinu z jejich částí recyklovat, zatím ale nejsou kapacitně připravené na desítky tisíc tun „solárního“ odpadu, se kterým se budeme muset v příštích letech každoročně vypořádat.

Jan Němec